NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Květen 2015

KULT PŘEDKŮ JAKO SOUČÁST PŘIROZENÉHO NÁBOŽENSTVÍ

20. května 2015 v 14:55 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


Český antropolog a etnolog Josef Wolf kdysi ve své knize Poslední svědkové pravěku výstižně napsal, že hlavním zákonem "divochů" je to, co moderní lidé tak často porušují a čeho snad nejméně dbají - ctít umění svých otců a dědů a žít jako oni podle nepsaného zákona předků rodu a kmene. Ano, úcta ke způsobu života předků a k předkům samým je základem každého přírodního (nebo chcete-li přirozeného) náboženství. Výrazný kult předků nalezneme v původním náboženství amerických indiánů, australských aboriginců, ale třeba i u japonských šintoistů. Některé kmeny na Nové Guinei jdou v úctě k předkům tak daleko, že dokonce uchovávají kosti, nebo mumie svých zemřelých ve speciálních chýších, kam jim nosí oběti a chodí se s nimi radit.
Kult předků hrál ovšem stěžejní roli i v původním duchovnu starých evropských národů. Například Slované věřili v ochranné domácí duchy předků (Domovoj, Had Hospodář), kterým se obětovalo na prahu domu nebo do plamenů domácího ohniště. Společně s celou komunitou pak Slované několikrát do roka oslavovali tzv. zádušnice, při kterých se odcházelo na mohyly a hroby a společně s duchy předků se zde hodovalo. Pokud se Slovanské kmeny stěhovaly na nová místa, nosili sebou i sošky dědů. Nebylo prostě myslitelné se od svých předků odtrhnout. Lidé věřili, že je jejich předkové chrání a sledují a snažili se žít tak, aby se po své smrti, až je spatří tváří v tvář, nemuseli před nimi stydět. Okamžik smrti byl tak více prožíván jako setkání s předky, než s bohy. Svědčí o tom např. záznam arabského cestovatele Ahmeda Ibn Fadlána, který byl na konci 10. století svědkem Varjažského pohřbu na Volze. Fadlán popisuje, jak otrokyně zesnulého vládce, která měla být se svým pánem obětována, krátce před svou smrtí říká : "Hle, vidím svého otce a svou matku. Hle, vidím všechny své zemřelé příbuzné. Hle, vidím svého pána sedícího v krásné zelené zahradě ve společnosti mužů a sluhů, a on mne volá; pospěšte se mnou k němu!" Mezi předky a bohy ale nebylo někdy výraznějšího rozdílu, neboť se často stávalo, že některý z významných předků byl později po své smrti ctěn jako bůh. Odborníci pak v těchto případech hovoří o tzv. kultu héroů (zbožštěných hrdinů). Snorri Sturluson, autor Mladší Eddy, si pak tímto způsobem v podstatě vysvětluje vznik celého severského panteonu bohů. Bylo by asi na místě zmínit postavy Roda a Rožanic, které známe ze staroslovanské mytologie. Bůh Rod, jak jeho jméno napovídá, by zde mohl být možná mýtickým prapředkem rodu a jeho společnice Rožanice (česky nejspíš Rodičky), by mohly být prabábami rodu, které určují dětem jejich osud a bdí nad jejich životy. Podobnou roli, jakou hrály u Slovanů Rožanice, hrály u Skandinávců Dísy.
Ačkoli kult předků v Evropě docela nevymizel a některé jeho prvky přejalo později křesťanské náboženství, bylo to právě křesťanství, které zasadilo tradičnímu rodovému náboženství nejcitelnější ránu. Křesťan se přeci, s výjimkou církví schválených svatých, nesmí modlit k mrtvým lidem. První evropští křesťané pak byly dokonce nuceni své předky zavrhnout. O těch, kteří byli dříve ctěni, se nyní hovořilo jako o pohanech, kteří se více než lidem podobali divé zvěři. Lidé už neměli žít tak, aby se po smrti líbili svým praotcům a pramatkám, ale tak, aby se líbili "jedinému pravému Bohu". Když v roce 694 vstupoval fríský kníže Radbod do křestní kádě napadlo ho se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frisů jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Radbod z kádě demonstrativně vystoupil a prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s předky, než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Kníže Frísů na poslední chvíli pochopil, že by svým křtem plivnul do očí svým předkům a zradil tak vše, co bylo generacím jeho lidu svaté.
Křesťané, jakožto původně judaistická sekta, byli v otázce vztahu k předkům novátorští. Také Židé si totiž vždy zakládali na svém původu a měli své praotce v úctě. Svět se z jejich pohledu dělil na syny Abrahámovi (Židy), kteří byli vyvoleným národem a na tzv. pronárody, které kdysi bez skrupulí při své cestě do zaslíbené země vyhlazovaly jako klaté a nečisté. První křesťané, zejména apoštol Pavel, pak přišli s novou, do té doby nevídanou tézí, že pravými syny Abrahámovými nejsou jeho pokrevní potomci, nýbrž ti, kteří přijali abrahámovskou víru. Podle této teorie již není rozdílu mezi Židem a pohanem, ale oba jsou jedno v Kristu Ježíši. To vyvolalo rozkol v samotné první církvi, řešilo se zda musí nebo nemusí nežidovští konvertité podstupovat obřízku apod. Nakonec, ale téze jednoty v Kristu zvítězila a křesťané se stali prvními šířiteli globalizace na světě. Vztahem k těm, kteří nepatřili do duchovní abrahámovské linie, se ale křesťané od svých judaistických předchůdců nelišili. V dalších staletích, kdykoli jim to podmínky umožňovaly, likvidovali křesťané jednu původní kulturu za druhou a nahrazovali jí svojí kulturou "univerzální".
Křesťanský duchovní monopol je již naštěstí v dnešní Evropě minulostí. Křesťané, buddhisté, pohané a další náboženské skupiny se naučili žít poměrně mírumilovně vedle sebe. To, co nám však stále mnohdy schází, je opětovné napojení na duchovní tradice našich pokrevních předků. Etničtí pohané, kteří se snaží té pokrevní linie držet a odmítají další rozmělňování původního odkazu svých předků cizokrajnými vlivy, jsou žel bohům, univerzalistickými náboženstvími a dokonce i liberálnějšími pohanskými proudy stále často vnímáni jako "extrémisté", kteří chtějí druhé omezovat v jejich duchovní svobodě. Cítím-li se duchovně spřízněn s učením Lakotských indiánů, Tibeťanů nebo Maorů, nemají mi do toho nějací etničtí pohané přece co mluvit! Pokud to tak někteří z vás prožívají, máte samozřejmě pravdu, nikdo nemá právo vám do vašeho duchovna mluvit a já myslím, že to ani neděláme, k čemu by to také bylo? Jediné, co jako etničtí pohané děláme je to, že upozorňujeme, že to takhle naši předkové neměli a že příslušníci původních kultur se prostě z úcty ke svým pradědům vždy drželi svého pokrevního dědictví a my to chceme dělat také tak. Už jenom to, ale mnohé lidi dráždí a berou to jako útok na své pojetí duchovna.
Poslední věcí, kterou bych chtěl naťuknout, je otázka vztahu etnického pohana k jeho křesťanským předkům. Máme snad podobně, jako první evropští křesťané, znovu zavrhovat své předky jenom proto, že vyznávali jinou víru než my? Já jsem přesvědčen, že nikoli. Můj přítel a soukmenovec Tomas v jednom svém nedávném článku napsal : "Síla rodiny a klanu je nejvyšším požehnáním, je to dar, který lze nazvat "božským". Je úplně jedno, že vaši předkové byli křesťané, protože to je pouze vnější forma něčeho mnohem vyššího. Uvnitř jde o skutečné pouto krve, hodnot a skutků." a tak to cítím i já. Vracím se ke kořenům původního duchovna, moji bohové jsou titíž, které ctili moji předci před tisíci lety, ale na domácí oltář pro předky klidně položím i růženec po své katolické prababičce a nevnímám to jako že se tím zpronevěřuji své víře. Naopak mám pocit, že právě tím se k té staré víře možná přibližuji nejvíce.


Zádušnice v Srbsku.


.

SLUNEČNÍ ZÁTOKA 2015

13. května 2015 v 13:57 | Miky |  JINÉ


Setkání ve Sluneční Zátoce je už tradicí, která neodmyslitelně patří k Pohanskému kruhu. Když jsme na tuto akci jeli s Frostíkem před třemi lety poprvé, netušili jsme, že na dalších ročnících již budeme sami k tomuto společenství patřit. Právě zde jsme se v roce 2012 s našimi budoucími soukmenovci viděli poprvé a právě zde nám začalo docházet, že s lidmi, jako je Rolf, Myslič, Wolf, Tomas a další, vnitřně velmi dobře souzníme. Loňský ročník, který byl tehdejšími účastníky hodnocen jako zatím nejlepší, jsem vynechal, o to víc jsem se těšil na ten letošní.
Na akci mě vezl tentokrát svým autem Jakub, který se účastnil již několika našich podniků a bydlí stejně jako já v Táboře. Z jiného konce Jižních Čech pak přijel ještě Věkoš a Jirka. Ti svůj vůz, a Věkoš dokonce i triko, ještě stylově vyzdobili jižanskou vlajkou z období americké občanské války. Konfederační (jižanská) vlajka bývala, co moje paměť sahá, mezi jihočeskými trampy vždy hodně oblíbená, takže kdo by v tom chtěl zase hledat nějaké náznaky sympatií k otrokářství a potlačování práv menšin, bude jako obvykle na omylu. Věkoš vyprávěl, jak si je šokovaně po cestě prohlíželi řidiči jiných vozů, ozdobených českými vlaječkami, kterým asi hodně vrtalo hlavou jakému hokejovému týmu to vlastně posádka tohohle auta fandí.



Když jsme se ubytovali a pozdravili s ostatními, vyrazili jsme všichni k Foglarovu pomníku, kde jsme na rozhraní lesa a louky společně vysadili několik stromů. Soukmenovci z Moravy dovezli javory, my Jihočeši jsme vysadili párek dubu letního a Myslič za Vysočinu zasadil dokonce šištici sekvojovce obrovského, prý jako připomínku bratří z Vinlandu. V neděli, když už jsme byli všichni pryč, dorazil ještě Frostík, který se letošní Zátoky neúčastnil, aby k našim stromům přidal svůj oblíbený habr.




Dalším bodem programu byl sněm Pohanského kruhu. Přítomní členové proto na chvíli opustili ostatní účastníky akce, zasedli do kruhu u Fíbova runového kamene a dali se do sněmování. Řešili jsme několik důležitých bodů, takže jsme nakonec u kamene zůstali o něco déle, než jsme předpokládali. Nejradostnějším bodem ale bylo přijímání nového soukmenovce Jakuba. Je to skromný a čestný člověk, který se nebojí žádné práce, takže věříme, že bude pro PK jedině přínosem a velmi ho mezi sebe vítáme! Na chvíli jsme ke sněmu přizvali také Věkoše, který nás oficiálně pozval na oslavu letního slunovratu pořádanou jeho slovanskými přáteli. Jelikož jsme neměli otázku letošního slunovratu v PK ještě úplně dořešenou, rozhodli jsme se na Věkošovu nabídku kývnout. Akce bude sice rekonstrukcí obřadu z 9.století a budeme si muset pořizovat dobové kostýmy, ale proč nepoznat něco nového.




Na sobotu jsme měli naplánované výlety po okolí a Věkošův workshop o rozdělávání ohně pomocí tření dřev a křesáním. Původně měl přijít workshop na řadu až po výletě, ale nakonec jsme se rozhodli zařadit ho do programu dříve, protože lidé zmožení pochodem by nemuseli být zrovna pozorným publikem. Musím říct, že Věkoš je výbornej. Nejenže má techniky přípravy a rozdělávání ohně v malíčku, ale dokáže svojí předváděčku doplnit i fundovaným výkladem, který nenudí. Dozvěděli jsme se tak spoustu zajímavého o historii tzv. dřevěného nebo živého ohně, o potřebných pomůckách, materiálech a technikách, na všechno jsme si mohli sáhnout, na všechno se zeptat, prostě paráda. Rozdělávání ohně třením dřev je prastarý způsob, který přetrval i do dob, kdy se již pracovalo s ocílkou, se kterou to jde rychleji a lépe a místy, např. u nás na Valašsku se udržel až do poloviny minulého století. Ptáte se proč lidé zapalovali takto pracně oheň i v dobách kdy se již běžně používali ocílky nebo dokonce zápalky? Inu proto, že byl tento způsob rozněcování ohně v celé Evropě považovaný za obřadní a posvátný. Ohni rozdělanému třením se připisovali očistné, ba přímo léčivé účinky. Využili jsme proto příležitosti a Věkošův dřevěný oheň jsme v lampičce uchovali až do večera a pak jím zapálili náš slavnostní oheň při obřadu.




Věkoš nám potom předvedl i práci s ocílkou a pazourkem. Nechal pro nás dokonce u kováře - archeologa vyrobit na ukázku tři typy ocílek z různých období, jednu germánskou, jednu velkomoravskou a jednu středověkou. Tyto ocílky byly poněkud tenčí, než ty na které jsme dnes většinou zvyklí, protože právě tak kdysi, v dobách kdy se kovy šetřilo, opravdu vypadaly.
Po skončení výkladu si mohli někteří z nás i rozdělávání ohně vyzkoušet. První se do toho vrhl soukmenovec Jirka, který se ještě nedávno léčil se třemi zlomenými obratli. Zrazoval jsem ho od toho, ale on tvrdil, že už je v naprostém pořádku a dal se do díla. Ke konci mu však přeci jen docházely síly a tak nevytvořil dostatek žhavého popílku a oheň nezaplál. Věkoš říkal, že na poprvé to nedá skoro nikdo, což mohu potvrdit, protože jsem se o to se skauty také kdysi pokoušel a něž se zadařilo, uběhla možná i celá hodina. Kamarád Tygr, který nastoupil po Jirkovi se ovšem projevil jako přirozený talent a skutečně rozdělal na poprvé, čímž mu vyjadřuji hluboký respekt.




Po ukončení workshopu jsme zjistili, že na výstup na Melechov už nám nezbývá dostatek času a tak se naše společnost rozpadla na několik samostatných skupinek. Někteří se šli podívat do záchranné stanice pro hendikepované živočichy v Pavlově a jiní vyrazili na Stvořidla nebo na hrad do Ledče. Mnozí z nás už ale v minulých letech navštívili Pavlov, Melechov i Stvořidla a navíc bylo potřeba připravit dřevo, ohniště s runou Algiz a pochodeň na večerní obřad, a tak zůstala početná skupina lidí i přímo v Zátoce. Dříve než jsme se pustili do přípravy ohniště, obarvili jsme ještě červeně runový nápis na Fibově kameni. Nyní je kámen ještě nápadnější a upoutává návštěvníky Sluneční Zátoky na dálku.




Počasí bylo vrtkavé. Chvílemi svítilo slunce, chvílemi pršelo a dokonce i hřmělo, na obřad nám ale s počasím bohové opět přáli. Když jsme se shromáždili v kruhu kolem ohniště, Myslič zahájil celý rituál čtením z knihy Pověsti dávných časů od Alexeje Pludka. Vybral si pasáž o pádu slovanské svatyně na Arkoně. Myslič pak řekl, že ačkoli si tehdy naši předkové mysleli, že je se starou vírou konec, my jsme důkazem toho, že to tak není a vyzval nás, abychom se nenechali zdeptat a zastrašit a nesli původní, po staletí potlačované tradice svými životy dál.




Na to jsme s Věkošem přenesli vytřený plamínek z lampičky na pochodeň a já pak s výkřikem "Živý oheň!" podpálil naše připravené ohniště. Potom jsem zapálil svazek pelyňku a s ním pak obešel celý kruh, aby byli všichni přítomní očištěni. Hlavní obřadník Tomas pak nabral do misky trochu země a smísil jí se svou krví. Pronesl řeč o poutu krve a země, které nás spojuje s našimi předky a jejich dávnými tradicemi, vhodil špetku obsahu misky do velkého rohu naplněného medovinou, načež jsme s ním obešli celý kruh. Já každému podal roh s nápojem k přípitku a Tomas každého požehnal dubovou ratolestí. Když už jsme mysleli, že je obřad u konce, překvapil nás Myslič tím, že veřejně vyhlásil své zasnoubení s Ivou Agnetou. Managarm z Heathen Hearts oběma převázal ruce šátkem, já jim podal roh, aby si vzájemně připili a Tomas jim požehnal svojí zakrvácenou rukou.







Potom se rozproudila volná zábava. Managarm, zkušený Godhi možná nejstaršího pohanského společenství v naší moderní české historii, nás ale ještě vyzval, abychom podstoupili obřad sumbel. Všichni souhlasili a tak jsme se opět rozestoupili do kruhu a podávali si roh. V prvním kole se tradičně připíjelo bohům, ve druhém kole předkům a ve třetím hrdinům. Pak následovalo ještě několik volných kol pro ty, kteří chtěli pokračovat. Přípitky byly mnohdy velmi osobní a mnozí při nich odkrývali ostatním své nitro. Některé proslovy byly tak dobré, že by skoro stály za zapsání, silné byly často ale i přípitky, které neplýtvaly slovy. Když například Iva Agneta, během kola věnovaného předkům pozvedla roh a řekla jediné slovo "babičko", přiznávám, že mě to dojalo, ale já už jsem holt taková stará měkota. :-D

Pospolitost kolem ohně rozpustil až déšť, který se na nás začal snášet po jedné hodině ráno.