NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

KULT PŘEDKŮ JAKO SOUČÁST PŘIROZENÉHO NÁBOŽENSTVÍ

20. května 2015 v 14:55 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


Český antropolog a etnolog Josef Wolf kdysi ve své knize Poslední svědkové pravěku výstižně napsal, že hlavním zákonem "divochů" je to, co moderní lidé tak často porušují a čeho snad nejméně dbají - ctít umění svých otců a dědů a žít jako oni podle nepsaného zákona předků rodu a kmene. Ano, úcta ke způsobu života předků a k předkům samým je základem každého přírodního (nebo chcete-li přirozeného) náboženství. Výrazný kult předků nalezneme v původním náboženství amerických indiánů, australských aboriginců, ale třeba i u japonských šintoistů. Některé kmeny na Nové Guinei jdou v úctě k předkům tak daleko, že dokonce uchovávají kosti, nebo mumie svých zemřelých ve speciálních chýších, kam jim nosí oběti a chodí se s nimi radit.
Kult předků hrál ovšem stěžejní roli i v původním duchovnu starých evropských národů. Například Slované věřili v ochranné domácí duchy předků (Domovoj, Had Hospodář), kterým se obětovalo na prahu domu nebo do plamenů domácího ohniště. Společně s celou komunitou pak Slované několikrát do roka oslavovali tzv. zádušnice, při kterých se odcházelo na mohyly a hroby a společně s duchy předků se zde hodovalo. Pokud se Slovanské kmeny stěhovaly na nová místa, nosili sebou i sošky dědů. Nebylo prostě myslitelné se od svých předků odtrhnout. Lidé věřili, že je jejich předkové chrání a sledují a snažili se žít tak, aby se po své smrti, až je spatří tváří v tvář, nemuseli před nimi stydět. Okamžik smrti byl tak více prožíván jako setkání s předky, než s bohy. Svědčí o tom např. záznam arabského cestovatele Ahmeda Ibn Fadlána, který byl na konci 10. století svědkem Varjažského pohřbu na Volze. Fadlán popisuje, jak otrokyně zesnulého vládce, která měla být se svým pánem obětována, krátce před svou smrtí říká : "Hle, vidím svého otce a svou matku. Hle, vidím všechny své zemřelé příbuzné. Hle, vidím svého pána sedícího v krásné zelené zahradě ve společnosti mužů a sluhů, a on mne volá; pospěšte se mnou k němu!" Mezi předky a bohy ale nebylo někdy výraznějšího rozdílu, neboť se často stávalo, že některý z významných předků byl později po své smrti ctěn jako bůh. Odborníci pak v těchto případech hovoří o tzv. kultu héroů (zbožštěných hrdinů). Snorri Sturluson, autor Mladší Eddy, si pak tímto způsobem v podstatě vysvětluje vznik celého severského panteonu bohů. Bylo by asi na místě zmínit postavy Roda a Rožanic, které známe ze staroslovanské mytologie. Bůh Rod, jak jeho jméno napovídá, by zde mohl být možná mýtickým prapředkem rodu a jeho společnice Rožanice (česky nejspíš Rodičky), by mohly být prabábami rodu, které určují dětem jejich osud a bdí nad jejich životy. Podobnou roli, jakou hrály u Slovanů Rožanice, hrály u Skandinávců Dísy.
Ačkoli kult předků v Evropě docela nevymizel a některé jeho prvky přejalo později křesťanské náboženství, bylo to právě křesťanství, které zasadilo tradičnímu rodovému náboženství nejcitelnější ránu. Křesťan se přeci, s výjimkou církví schválených svatých, nesmí modlit k mrtvým lidem. První evropští křesťané pak byly dokonce nuceni své předky zavrhnout. O těch, kteří byli dříve ctěni, se nyní hovořilo jako o pohanech, kteří se více než lidem podobali divé zvěři. Lidé už neměli žít tak, aby se po smrti líbili svým praotcům a pramatkám, ale tak, aby se líbili "jedinému pravému Bohu". Když v roce 694 vstupoval fríský kníže Radbod do křestní kádě napadlo ho se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frisů jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Radbod z kádě demonstrativně vystoupil a prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s předky, než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Kníže Frísů na poslední chvíli pochopil, že by svým křtem plivnul do očí svým předkům a zradil tak vše, co bylo generacím jeho lidu svaté.
Křesťané, jakožto původně judaistická sekta, byli v otázce vztahu k předkům novátorští. Také Židé si totiž vždy zakládali na svém původu a měli své praotce v úctě. Svět se z jejich pohledu dělil na syny Abrahámovi (Židy), kteří byli vyvoleným národem a na tzv. pronárody, které kdysi bez skrupulí při své cestě do zaslíbené země vyhlazovaly jako klaté a nečisté. První křesťané, zejména apoštol Pavel, pak přišli s novou, do té doby nevídanou tézí, že pravými syny Abrahámovými nejsou jeho pokrevní potomci, nýbrž ti, kteří přijali abrahámovskou víru. Podle této teorie již není rozdílu mezi Židem a pohanem, ale oba jsou jedno v Kristu Ježíši. To vyvolalo rozkol v samotné první církvi, řešilo se zda musí nebo nemusí nežidovští konvertité podstupovat obřízku apod. Nakonec, ale téze jednoty v Kristu zvítězila a křesťané se stali prvními šířiteli globalizace na světě. Vztahem k těm, kteří nepatřili do duchovní abrahámovské linie, se ale křesťané od svých judaistických předchůdců nelišili. V dalších staletích, kdykoli jim to podmínky umožňovaly, likvidovali křesťané jednu původní kulturu za druhou a nahrazovali jí svojí kulturou "univerzální".
Křesťanský duchovní monopol je již naštěstí v dnešní Evropě minulostí. Křesťané, buddhisté, pohané a další náboženské skupiny se naučili žít poměrně mírumilovně vedle sebe. To, co nám však stále mnohdy schází, je opětovné napojení na duchovní tradice našich pokrevních předků. Etničtí pohané, kteří se snaží té pokrevní linie držet a odmítají další rozmělňování původního odkazu svých předků cizokrajnými vlivy, jsou žel bohům, univerzalistickými náboženstvími a dokonce i liberálnějšími pohanskými proudy stále často vnímáni jako "extrémisté", kteří chtějí druhé omezovat v jejich duchovní svobodě. Cítím-li se duchovně spřízněn s učením Lakotských indiánů, Tibeťanů nebo Maorů, nemají mi do toho nějací etničtí pohané přece co mluvit! Pokud to tak někteří z vás prožívají, máte samozřejmě pravdu, nikdo nemá právo vám do vašeho duchovna mluvit a já myslím, že to ani neděláme, k čemu by to také bylo? Jediné, co jako etničtí pohané děláme je to, že upozorňujeme, že to takhle naši předkové neměli a že příslušníci původních kultur se prostě z úcty ke svým pradědům vždy drželi svého pokrevního dědictví a my to chceme dělat také tak. Už jenom to, ale mnohé lidi dráždí a berou to jako útok na své pojetí duchovna.
Poslední věcí, kterou bych chtěl naťuknout, je otázka vztahu etnického pohana k jeho křesťanským předkům. Máme snad podobně, jako první evropští křesťané, znovu zavrhovat své předky jenom proto, že vyznávali jinou víru než my? Já jsem přesvědčen, že nikoli. Můj přítel a soukmenovec Tomas v jednom svém nedávném článku napsal : "Síla rodiny a klanu je nejvyšším požehnáním, je to dar, který lze nazvat "božským". Je úplně jedno, že vaši předkové byli křesťané, protože to je pouze vnější forma něčeho mnohem vyššího. Uvnitř jde o skutečné pouto krve, hodnot a skutků." a tak to cítím i já. Vracím se ke kořenům původního duchovna, moji bohové jsou titíž, které ctili moji předci před tisíci lety, ale na domácí oltář pro předky klidně položím i růženec po své katolické prababičce a nevnímám to jako že se tím zpronevěřuji své víře. Naopak mám pocit, že právě tím se k té staré víře možná přibližuji nejvíce.


Zádušnice v Srbsku.


.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dragovid Dragovid | Web | 21. května 2015 v 10:58 | Reagovat

Zdravím, veľmi dobrý článok a ten záver ma prekvapil v pozitívnom zmysle. Áno, treba si ctiť aj kresťanských predkov, nemôžeme zatvárať oči pred 1000ročím kresťanstva. Rodina je základ.

2 Miky Miky | E-mail | Web | 21. května 2015 v 12:24 | Reagovat

[1]: Přesně tak, nejsme jako Islámský stát, proto, že jsme pohané ještě nemusíme podpalovat kostely a bořit sochy svatých.

3 Bert Bert | 1. června 2015 v 14:54 | Reagovat

Zase pěkný článek, navíc v  duchu jak bych řekl "dobré mysli" svého pisatele.Právě proto snad mohu mít jednu zásadní námitku a to k onomu často vzývanému pojetí předků. Nebudu se pro stručnost zabývat historií, otázka přijetí křesťanství je poněkud složitější, ne všichni pokřestění pohani začali zavrhovat své předky, stačí zmínit jak k tomu došlo např. zrovna v Irsku a na Islandě, ale to nyní nechme stranou. Mně jde o přítomnost.
Bylo by nejen nepatřičné, ale i komické, kdybychom své vlastně nedávné bezprostřední předky "zavrhovali", jiné totiž nemáme. Mluvil jsem s řadou archeologů, genealogů a genetiků a ti mě utvrdili v přesvědčení, že málokdo z nás - šlechtice nechme stranou - má či dohledá více než takových 6 generací nazpět, zejména to, co bylo před 30-tiletou válkou je velkou neznámou,obyvatelstvo se úplně vyměnilo.
Nějaká pouta krve s raným středověkem nebo dokonce s pravěkem jsou iluzorní.
Hovořit o "mých předcích před tisíci lety" nedává myslím vůbec dobrý smysl.
A že by víra našich skutečných předků byla jen něčím vnějším je také kolosální omyl. Mnozí z nás to zažili ještě zcela konkrétně a životně, ne jen podle nějakých internetových pravd. Pamatuji si zejména obě své babičky, které nebyly žádné bigotní klerikálky a mohl bych uvést řadu dalších konkrétních případů ze spřátelených rodin, pokud se jedná i o rodiny českobratrské, tam to bylo utvrzeno i prožitým utrpením vlastně v nedávné minulosti. Co je však především důležité, je skutečnost, že tito lidé přesvědčivě žili ještě v řádu a v živé tradici, ve kterých my zaručeně ani se svými novodobými idejemi nežijeme, měli bychom být aspoń takto kritičtí, proto my se nemůžeme "pohoršovat" nad nimi, ale je otázkou, co by oni řekli o nás, naštěstí jsem ještě zažil i jejich shovívavost např. nad mým duchovním těkáním  a každý z nás ať si v nitru položí otázku, nakolik  t y t o  své předky těší nebo zahanbuje, mravně i duchovně.
Nevím, nechtěl jsem se tím nikoho dotknout a zejména ne tebe, jehož články dost často a rád čtu, ale myslím že bychom přes všechny své záliby a náklonnosti měli reálně vnímat i určité objektivní danosti, bariéry a limity, se kterými sotva co uděláme, ale přesto můžeme své různé inspirace vtělit do svého reálného života - tak jak to obecně činíme s mnohými velkými díly lidstva.

4 Miky Miky | E-mail | Web | 1. června 2015 v 19:28 | Reagovat

[3]: Já se nad svými křesťanskými předky nepohoršuji, to jsem snad vyjádřil v závěru tím růžencem na oltáři předků. Pohoršuji se ale nad křesťanstvím. Beru ho jako cizí invazní náboženství, které kdysi donutilo naše předky odvrhnout řadu původních tradic. Zároveň je mi ale jasné, že se to potlačení staré víry nepodařilo úplně a některé pohanské tradice se v poněkud pozměněné podobě infiltrovaly do křesťanství. Proto mám  ostatně rád lidový katolicizmus, který je tak krásně pohanský. Nicméně, dnes nastala doba, kdy se konečně můžeme svobodně vracet ke kořenům aniž by nám za to hrozilo pronásledování. Moje prababička by to asi nechápala, ale přesto by mě měla ráda, tak jako já mám pořád rád jí, i když byla za svého života katoličkou.
Těmi předky před tisíci lety myslím Indoevropany. Neřeším kolik procent je ve mě Slovana, Germána či Kelta, všichni vycházíme ze společného základu a mnozí bohové se jen v různých IE kulturách od sebe odlišovali jen málo. A právě k těmto starým bohům se s úctou ke všem generacím předků, kteří mě předcházeli obracím. :-)

5 Bert Bert | 8. června 2015 v 16:07 | Reagovat

"Pohoršovat" se nad křesťanstvím ? Za prvé to zní nějak přímo křesťansky, za druhé vychází to z dost obvykle tradovaného omylu, že se jedná "o cizí invazní náboženství",křesťanství, jak by ti dokázalo mnoho religionistů a dalších odborníků se dost brzy stalo natolik evropským, že už to snad ani víc být nemůže, je proniknuto řeckou filosofií- a bylo by zajímavé znovu se zabývat tím, proč právě i tento nejfilosofičtější národ je přijal- a také římským duchem, nemluvě o tom, že k jeho šíření potom nejvíce přispěly právě indoevrospké kmeny Germánů, Keltů... I s tím donucením je to trochu složitější, stačí znovu třeba odkázat na  starý Island, kde většinově pohanský sněm křesťanství přijal...
Křesťanství potom skutečně přejalo řadu pěkných tradic, bývá zdůrazńováno, že přejalo právě ty životné. Kdyby pohanství v té době bylo životné jako celek, tak by nezaniklo, to také není jen "z mé hlavy".
"Svobodně se vracet ke kořenům", to je právě také dost matoucí. Již jsem psal o tom, jak je to s našimi předky.
"Naši předci Indoevropani"... nepochybně Indoevropani jsme, aspoń zčásti, ale jak se máme vracet k něčemu před tisícovkou let - bez nepřerušené tradice, ve zcela jiném společenském prostředí. Rozuměj,já např. nejsem nějaký praktikující křesťan a navíc jsem studoval právě ty indoevropské tradice, dokonce u jednoho žáka velkého Dumézila, je příznačné, že i tento velký badatel sám prohlásil, že by v (původním)"indoevropském světě" žít nechtěl, navíc si opravdu - i po dalších praktických zkušenostech - nedovedu představit takovou indoevropskou víru ne jako předmět třeba i obohacujícího studia, ale jako nějaké "obnovené" vyznání. Několika takových rituálů jsem se i v zahraničí zúčastnil, nepůsobily na mne nijak moc víc než jako "living history" nebo třeba i dobré divadlo. Co bylo tady v Čechách musím říci - bohužel - byla vždy dost fraška,to je ale náš národní svéráz, ale co pak s tradicemi ?   Považuji to za velkou iluzi. Zde je možná forum, kde je možno o tom diskutovat,aspoń doufám, proto o tom píšu. Byly doby, kdy jsem více sympatizoval s takovými názory, ale musím právě Tobě říci,protože jsi přemýšlející člověk, že právě také projevy četných přívrženců takového pojetí "návratů" samy o sobě dost odrazují, stačí si povšimnout "diskusí" na některých zcela určitých webech. Proč tyto "sféry", údajně osvobozené od tlaku křesťanství, velmi často produkují haštěřivce a nechci říci fanatiky zase nějakého jiného směru,je to o to trapnější, když je nejen statisticky znám celkový počet členů těch až dost rozdělených skupin. Jako svého času také specialista v oboru odborného vzdělávání jsem pomáhal pořádat různé přednáškové cykly, také tam jsem na jedné straně poznal vždy několik jedinců, až bombasticky kázajících o "sporu" s mainstreamem a jak je třeba ho "přemoci" (velmi brzy ovšem) a dost nezměrný údiv ostatních, a to jak těch posluchačů z lidu, tak těch intelektuálů, v této věci se  obojí nakonec nepřekvapivě shodli. Je škoda, že  se tak znešvařují i některé zajímavé rysy tohoto řekl bych novodobého folkloru a memysli, že to slovo míním nějak hanlivě, to ne, ale o nějakém hnutí pochopitelně nemohu  hovořit, abych zůstal na půdě reality. Rozhodně jsem tě nechtěl otrávit.

6 Miky Miky | E-mail | Web | 8. června 2015 v 16:46 | Reagovat

[5]: Neotrávil jsi mě. Tvým argumentům docela i rozumím, jen to prostě v některých detailech cítím jinak.

7 Frostík Frostík | 11. června 2015 v 9:07 | Reagovat

[5]: To co jste zde napsal, si velmi dobře uvědomujeme. Ale co pro vás může být divadlem, pro nás je duchovním prožitkem. Berte to jako naší formu psychoterapie. Příměr k novodobému folkloru pro mnohé sedí. ;-)

8 Bert Bert | 13. června 2015 v 10:46 | Reagovat

Musím ještě dodat, bez nějakých osobních záměrů, že právě vy dva jste mne, ve více směrech, nepřekvapili - vaše osobní rituály by třeba ve mně vyvolaly jinou odezvu, než většina těch, kterých jsem  se ve zdejších "luzích a hájích" účastnil.

9 Frostík Frostík | 23. června 2015 v 9:25 | Reagovat

[8]:Jako vždy, je to o přístupu. Měli jsme teď skvělou zkušenost u jiné spřízněné skupiny. Pokud se jedinec sladí s duchovnem skupiny, propracovaný rituál ho vtáhne do sebe. Ač jsem měl zimu od nohou a bosý jsem absolvoval cestu soutěskou (nesouc lidskou obětinu), což odvádí mysl od duchovna k věcem přízemním, poslední část mě vtáhla do sebe dokonale a užil jsem si to.

10 Bretislaus Bretislaus | 31. července 2015 v 9:30 | Reagovat

Ahoj Miky a ostatní zúčastnění, chtěl bych Mikymu poděkovat za pěkný článek i celý blog a ostatním za diskusi. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama