NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Červenec 2015

ÚVAHA O NENÁVISTI

30. července 2015 v 10:07 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
V tomto dnešním příspěvku bych rád ještě maličko navázal na předchozí článek, ve kterém jsem se zmiňoval o svém postoji k islámu, potažmo o dvou názorových skupinách v české společnosti, které jejich postoj k islámu staví proti sobě. Fascinuje mě totiž, jak se obě skupiny navzájem obviňují z nenávisti, přičemž z mého pohledu jsou tato obvinění z obou stran lichá (zatím).

Zastánci multikulturní společnosti tvrdí, že ti, kteří se obávají náporu imigrantů a islamizace Evropy, šíří mezi lidmi nenávist. Byli jsme z toho obviněni ostatně i my členové Pohanského kruhu, když jsme před časem na svých webovkách zveřejnili překlad článku Varga Vikernese, ve kterém autor, podobně jako já ve svém předchozím článku, upozorňuje na to, že islám i křesťanství jsou u nás nepůvodní cizí náboženství, která mají ve svém programu potlačování původního evropského duchovna. Není tím řečeno, že každý muslim a křesťan je zlý a chce nás zničit. Mnozí z nás mají mezi křesťany i přátelé. Je tím pouze řečeno, že monoteistické abrahámovské systémy shodně učí, že pravý Bůh a pravá víra je pouze jedna. Z historie pak jasně vidíme, že snahou křesťanství i islámu vždy bylo expandovat, získávat nové souvěrce a jejich původní kultury nahrazovat tou svou. Otázka je, jestli tím, když toto říkám, šířím nenávist. Já si myslím, že ne. Pokud by tomu tak bylo, nesměl by člověk vlastně upozornit na žádnou špatnost, aby tím náhodou u někoho nevyvolal vůči pachateli špatnosti nenávist. Nenávist!!!

Nenávist je navíc dost siná emoce. Jedna z oficiálních definic nenávisti říká, že jí často předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem. Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání - může skončit pomstou, násilím, vraždounebo válkou. Nenávist jistě pociťovala např. kyjevská kněžna Olga, když jí Drevljané zabili manžela a pak jí ještě drze vyzvali k sňatku s jejich knížetem Malem. Kněžna naoko nabídku přijala, ale pak nechala část drevljanské delegace zaživa zasypat do země, část upálit v sauně a část pobít u mohyly svého muže. Takhle přátelé vypadá nenávist! Nenávist by se mnou asi cloumala, kdyby člen Islámského státu ukamenoval mou ženu, nebo uřízl hlavu mému synovi, ale nic z toho se naštěstí nestalo, takže nemohu říct, že bych Islámský stát nenáviděl. Prostě ho jen nemám rád a vidím v něm nebezpečného nepřítele.

Kněžna Olga pohřbívá svého muže.


Odpůrci imigrace zase často říkají, že multikulturalisté, kteří vítají tzv. uprchlíky s otevřenou náručí, vlastně nenávidí svůj vlastní lid a svojí zemi. I toto tvrzení je přehnané. Multikulturalisté svým lidem a své zemi jistě škodí, ale neškodí většinou vědomě a už vůbec ne z nějaké nenávisti. Spíše z hlouposti a naivity. Ze snahy milovat celý svět a pomáhat trpícím a slabým.

Obě skupiny by si však měli uvědomit, že se mohou nakonec ke skutečné nenávisti dopracovat. Někteří multikulturalisté k tomu mají naběhnuto už dnes, je to vidět při setkáních se svými odpůrci, kdy jsou často mnohem hysteričtější a agresivnější, než oni.






Odpůrci imigace a islamizace mohou zase brzy snadno přestat rozlišovat mezi skutečným a domnělým nepřítelem a začít se dopouštět různých pogromů, jak už se to pomalu začíná dít v sousedním Německu. Jisté je jen jedno, pokud se nechá Evropa dobrovolně uprchlíky zaplavit, k těm nenávistným konfliktům to povede. Všech těch mírotvorců, kteří se fotografují s cedulemi "Uprchlíky přijímáme!" bych se proto rád zeptal, opravdu o to stojíte?

.

MŮJ VZTAH K ISLÁMU

9. července 2015 v 12:27 | Miky |  ZAMYŠLENÍ


Vztah k Islámu a muslimům už několik let rozděluje českou společnost na dva názorové tábory. Po teroristickém útoku na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo, po krutostech, kterých se i na civilním obyvatelstvu dopouští bojovníci Islámského státu, a především v reakci na neutuchající příliv afrických imigrantů (často muslimů), se tento rozkol mezi našimi lidmi ještě vyostřil. Na jedné straně tu stojí lidé, kteří vnímají Islám a hlavně islamismus jako vážnou hrozbu pro Evropu, její kulturu a sociální struktury, na druhé straně stojí liberálové, kteří se více než islamizace obávají islamofobie, xenofobie a nacionalizmu. První tábor často argumentuje špatnou zkušeností, kterou s muslimy a přistěhovaletstvím udělaly země jako je Velká Británie, Francie, či Švédsko, druhý tábor připomíná, že mezi tradiční evropské hodnoty patří svoboda vyznání a humanismus, a že bychom vlastně popírali sami sebe kdybychom chtěli muslimům zakazovat stavět mešity, nebo odmítali pomáhat uprchlíkům. Jak už to tak bývá, tak v obou táborech lze nalézt jak lidi v podstatě rozumné, tak také naprosté magory a jelikož je spor mezi nimi často opravdu emotivní padají i silná slova, jako např. "neonacisté", nebo "vlastizrádci".

Téma hýbe i mnou a tak využívám svého blogu, abych světu sdělil, jak se na věc dívá jeden obyčejný pohan z jižních Čech.Mrkající Neberte to prosím jako nějaký závazný pohanský politický postoj, protože nic takového neexistuje a i pohan má nárok na to být naivou či blbem, je to prostě můj osobní pohled, byť se odvíjí od neblahých zkušeností, které kdysi udělali naši pohanští předkové. Na rozdíl od pana Martina Konvičky (hlavního mluvčího hnutí Islám v ČR nechceme!), který tvrdí, že křesťanství má úplně jiný základ než Islám, já říkám, že obě náboženství, patří mezi Abrahámovská, mají tedy základ stejný a mezi dobou, kdy nastupovalo křesťanství k moci a dobou dnešní vidím zřetelné paralely.

Všichni víme, že křesťanská sekta se začala po světě šířit záhy po údajné popravě, vzkříšení a nanebevzetí jejího zakladatele Ježíše z Nazaretu, tedy asi někdy ve třicátých letech prvního století našeho letopočtu. Zprvu byla tato náboženská skupina jen málo významná, ale s rostoucím počtem členů a příznivců jí již nebylo možné přehlédnout. Vítězným tahem na branku byl pak okamžik, kdy se křesťanství stalo státním římským náboženstvím a začalo se rozšiřovat pomocí mocenských struktur tohoto starověkého impéria. Zajímavá je ovšem cesta, jak k tomu zestátnění tehdy poměrně mladého náboženství došlo. Římané měli vždy k cizím náboženstvím vztah velmi liberální. Oni nenutili obyvatele nově dobytých území, aby se svých tradičních bohů vzdávali. Náboženské zvyklosti, byť by byly odlišné od těch římských (pokud přímo neodporovaly římským zákonům), prostě respektovali. Vyžadovali pouze, aby i příslušníci nově přičleněných zemí respektovali náboženství římské a podřizovali se římským zákonům a císaři. Obvykle to klaplo víceméně bez problémů, nikoli však v případě křesťanů. Pro ně byl totiž respekt k jiným náboženstvím v přímém rozporu s jejich vírou v jediného pravého Boha. Stejně nepřijatelná pro ně byla i poslušnost zbožňovaným císařům. Podle křesťanského názoru, si totiž žádný člověk nesmí přisvojovat pocty, které patří jen Bohu. Dokládá to například biblický popis konce krále Heroda:

Ve stanovený den zasedl Herodes v královském rouchu na trůn a pronesl k nim řeč; lid začal provolávat: "To mluví bůh, ne člověk!" A tu jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy.(Sk.12.21-23)

Vyzbrojeni podobnými příběhy začali první křesťané rozkládat Římskou říši zevnitř. Existuje řada písemných svědectví o tom, jak křesťané v Římské říši uráželi bohy jiných náboženství, znesvěcovali pohanské chrámy tím, že do nich vhazovali nečistoty, odmítali sloužit v armádě či nabádali k dezerci apod. Dobře to dokumentuje např. Edikt Gaia Aurelia Valeria Diocletiana Augusta :

Dlouho už vyznavači některých kultů zneužívají svobody k opětovným urážkám římského náboženství, nezastavujíce se ani před pustošením a hanobením svatyň. Z jejich škol jsou kněžstvem a biskupy šířeny pověsti rozvracející důvěru občanů k zřízení státnímu, rozdmychují vzpoury nejen mezi obyvatelstvem, ale i ve vojště. Stalo se proto příkazem péče o blaho lidstva uložiti poslušnost a bezvýhradnou oddanost všem, kdož státu slouží jakýmkoli úřadem nebo zbraní. Svoboda víry jiných národů nepřipouští, aby svá božstva veřejně nad naše povyšovali. Poslušni smyslu starých zákonů a snažíce se zlepšiti pořádek ve státě, chceme přivésti k rozumu i ty z křesťanů, jejichž pošetilost a nevázanost ani předpisů vlastních otců nedbá, kteří si zlovolně nové zákony sdělali a v rozmanité sekty se rozdělili. Nelze spoléhati na věrnost národa, ztratil-li úctu sám k sobě. Kdokoli by nadále z úředníků nebo vojáků odpíral povinnou úctu bohům a vladaři, budiž propuštěn ze služeb státu!

Křesťané se prostě nehodlali přizpůsobovat státní moci a zákonům, které podle nich odporovali zákonu Božímu, ale toužili po tom přizpůsobit stávající společenské struktury sobě, což se jim nakonec žel bohům i podařilo. Zajímavé je, že těch zákonů, kterými pohrdali, bez skrupulí využili kdykoli to bylo v jejich prospěch. V Bibli se třeba dočteme, jak byl apoštol Pavel zatčen v Jeruzalémě Římany za vyvolávání pouličních bouří. Když ho pak chtěli bičovat, otázal se:

"Smíte bičovat římského občana, a to bez soudu?" Když to důstojník uslyšel, šel k veliteli a hlásil mu to. Řekl mu: "Co chceš dělat? Ten člověk je římský občan!" Velitel přišel k Pavlovi a ptal se ho: "Řekni mi, jsi římský občan?" On odpověděl: "Ano." Velitel mu na to řekl: "Já jsem získal toto občanství za velké peníze." Ale Pavel prohlásil: "Já se jako římský občan už narodil." Ihned od něj odstoupili ti, co ho měli vyslýchat. A velitel dostal strach, když se dozvěděl, že Pavel je římský občan, a on ho dal spoutat.(Sk.22.25-29)

Podle mne se velmi podobně dnes chová v Evropě Islám. V České republice to samozřejmě tolik nevidíme, protože je tu muslimů zatím málo, ale v Německu, Británii apod., je to vidět jasně. Muslimové nemají zájem se tamější, dosud ještě většinové společnosti přizpůsobit, ale snaží se ji naopak islamizovat. A je to logické, muslim přece nemůže respektovat jinověrce nebo ateistu, popíral by tím to, k čemu ho jeho víra v jediného pravého Boha a jediné pravé náboženství vede. Respekt ke své vlastní víře ale vyžaduje muslim absolutní a pokud by mu kdokoli cokoli z jeho víry a jejích projevů upíral (byť by to byl blbej šátek na hlavě), neváhá podobně, jako kdysi apoštol Pavel argumentovat našimi zákony, tedy především právem na svobodu vyznání.


Existují reálné prognózy, že by se některé ze západních evropských států mohly stát do několika málo desetiletí státy islámské. Muslimové zde totiž získávají stále větší vliv, přibývá jejich stoupenců, začínají ovlivňovat školství, derou se do politiky... Pokud k tomu jednou opravdu dojde, můžeme vzít jed na to, že se s námi párat nebudou. Nedělejme si iluze, naše historie i např. současné působení Islámského státu nás učí, že nastup totalitního náboženství bývá velmi tvrdý. Kácí se při tom sochy, předělávají svatá místa, popravují, zotročují a vyhánějí se ti, kteří setrvávají u starých zvyků. Tak jako kdysi převzalo v našich končinách moc křesťanství, převezme ho, bude-li k tomu mít příležitost i Islám a my se pak buď staneme "dobrovolně" muslimy, nebo budeme odstraněni. V Evropě to trvalo více jak tisíciletí, než se začala opět tolerovat konkurenční náboženství. Nejdříve ale musela přijít reformace, pak osvícenství a nakonec zlatá šedesátá léta. My, kteří dnes konečně po mnoha staletích smíme znovu svobodně vyznávat víru svých pohanských předků, bychom si měli nastávající hrozbu uvědomovat více, než ostatní. Nemohu samozřejmě nikoho nutit, aby se s mým názorem ztotožňoval. Je mi jasné, že i mezi pohany je dost liberálů, kteří budou islámské nebezpečí bagatelizovat. A budou je k tomu vést vlastně vznešené pohnutky, tedy přesvědčení, že každý má mít stejná práva i povinnosti. Já si také myslím, že všichni, včetně muslimů, si zaslouží stejná práva, obávám se ale, že je nikdy nepřimějeme k tomu, aby tatáž práva přiznávali i oni nám. Všichni muslimové samozřejmě nejsou teroristé, je mezi nimi řada obyčejných milých lidí, ale bojím se, že to nebude stačit. Zkusme si spolu se Žiarislavem na závěr položit jeho nedávnou řečnickou otázku : "Dovedete si představit, že by nám v nějaké muslimské zemi dovolili slavit slunovrat?" Odpověď je doufám jasná.

.