NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Srpen 2015

ZDROJE MÉHO POHANSTVÍ

14. srpna 2015 v 9:42 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Pokud nebudu počítat různé chvilkové zaujetí zenovým buddhismem nebo pravoslavným křesťanstvím, tak mohu říct, že jsem pohanem už nějakých 18 let. Konkrétní podoba mého pohanství (jak je ostatně vidět i z toho buddhismu a pravoslaví) se za tu dobu různě měnila a vyvíjela. Mám-li to zjednodušit, tak z původní hodně otevřené víry, která dokázala snadno absorbovat i prvky nepohanské a neevropské, nebo jim v některých aspektech dokonce dávat přednost, jsem se postupně stále více přikláněl k pohanství, pokud možno co nejvíce založenému na původních domácích tradicích. Řeči o čakrách nebo o samsáře už mě nechávají chladným, zato třeba obřad Královniček a čištění studánek, který se dnes vrací na Vysočinu mě okamžitě upoutá. Je v tom sice jisté omezení, ale člověk by měl být někde doma. Pokud chcete jít v něčem na hlubinu a nezůstat u povrchnosti, je užší zaměření většinou nutné a neplatí to zdaleka jen o pohanství. Například střídání partnerek může mít pro mladíky jistě svoje kouzlo, ale pokud chcete zakotvit, mít kvalitní vztah, založit rodinu, vychovávat děti a mít prostě po boku někoho, o koho se můžete vždycky opřít, musíte si zvolit ženu jen jedinou. Stejné je to například s doktory. Všichni nejdříve vystudují všeobecnou lékařskou fakultu, ale pak se každý věnuje svému vlastnímu oboru. Jeden je urologem, jiný kardiologem, nikdo není odborníkem na všechno. A já jsem doma tady v české kotlině a tak mi připadá správné pokračovat v těch pohanských tradicích, které pocházejí odtud.


Knihy

Na této cestě mi dnes více než Knihy stínů od Scotta Cunnighama nebo Silver RawenWolf, pomáhají staré kroniky (Kosmas, Nestor, Helmold z Bosau apod.), zápisky antických autorů (Caesar, Tacitus, Ahmed Ibn Fadlán atd.) a knihy současných historiků, archeologů, etnologů a folkloristů (Václavík, Zíbrt, Jilík, Droberjar, Lutovský a další). Neexistuje, žel bohům jediná kniha, ve které by se člověk dočetl všechno. Musíte toho hodně načíst a hodně vyselektovat a poskládat dohromady, aby to celé začalo dávat smysl. Někdy použijete z celé knihy třeba jen jeden odstavec nebo pouze několik vět, ale určitě to stojí za to. Na začátku té cesty jsem měl často pocit, že církev při christianizaci pracovala opravdu dobře a že původní víra předků je navždy ztracena, ale dnes už vím, že to naštěstí není tak docela pravda, a že najít se dá mnohé. Je to ovšem mravenčí práce, která žádá od člověka trpělivost a schopnost samostatně přemýšlet. Jsem už nějaký čas na facebooku (dlouho se mi do toho nechtělo) a musím říct, že když potkávám na pohanských skupinách lidi, kteří si nejsou schopni přečíst ani delší příspěvek, nebo komentář, ale přesto vehementně diskutují, napadá mě biblické přísloví, že je mnoho pozvaných, ale málo vyvolených. Smějící se Myslím to samozřejmě s nadsázkou.


Intuice a přirozenost.

Něco si načtete z knih a něco ze své lidské přirozenosti. A tady si nedělám legraci. Stále více totiž vidím, že pohanství je především přírodním, tj. přirozeným náboženstvím. I kdybyste vyrostli s několika přáteli na opuštěném ostrově, bez jakýchkoliv knih, dospěli byste nejspíš k jakési přirozené instinktivní víře, která by se v základech podobala víře našich předků. Neznali byste sice jména jako Perun, nebo Donar, ale znali byste sílu bouře, nevěděli byste co je animismus, ale naučili byste se pravděpodobně vnímat stromy, zvířata, kameny a hvězdy jako živé bytosti. Křesťanství a některé východní duchovní nauky jdou ve spoustě věcí proti přirozenosti. Na svět kolem nás i v nás hledí jako na zkažený a snaží se proto dosáhnout spásy nebo osvícení, jež nás před tímto zkaženým světem zachrání. Často se tak děje skrze určitou askezi a odříkání si věcí, které jsou považované za zlo, jež do života pravých věřících nepatří. Může jít o různé tělesné rozkoše jako je sex, alkohol, dobré jídlo, nebo o emoce, jako je vztek, lpění na něčem pozemském apod. Staré pohanské systémy hleděly oproti tomu na svět jako na přirozené místo (přírodu), kde je všechno, jak má být. Pohané nevyhlíželi rajskou zahradu, kde se bude "vlk s beránkem společně pást", ale chápali že je normálním přírodním zákonem, když jeden druh zvířete požírá jiný. Nehrozili se toho mít vztek, protože věděli, že vztek patří k životu stejně jako láska a že jejich bozi se občas také vztekají. Sex, alkohol a dobré jídlo chápali spíše jako požehnání, než jako zlo. Nepopírám samozřejmě, že i u pohanů existovala různá tabu, zákazy některých činností apod. Bývalo to ovšem většinou v souvislosti s některými konkrétními dny a svátky, se zasvěcením se určitému bohu apod. a častěji šlo spíše o to, aby si lidé nevhodnou činností v nevhodný čas nepřivolali smůlu, než, že by byla nějaká činnost považovaná za veskrze špatnou. Ono i to ritualizované chování se vyvíjí tak nějak od přirozena. Vzpomínám si, jak jsem třeba na základce při hodinách chemie křížil prsty u rukou, když jsem nechtěl být zkoušen. Věřil jsem, že mi to pomůže a učitelka si mě nevšimne. Nikdo mi tu techniku neradil ani neukazoval, dělal jsem to intuitivně. A pak jsou věci, které k vám přichází ve snech a vizích. To už je vzácnější, nestává se to každý den, ale pokud se to stane, je to váš přímý, nikým nezprostředkovaný dotyk s duchovním světem, který může vyplnit mezery v tom, co znáte z knih.


Úcta k předkům

Asi jen těžko byste našli nějaké přírodní nebo pohanské náboženství, v němž by nebyla stěžejní ctností úcta k předkům a nebyla rozvinuta nějaká forma kultu předků. Ať už se podíváte na severoamerické indiány, aborigince nebo staré Slovany, všichni se v rituálech obracejí na své dědy a báby. Tak jako je naprosto přirozené a logické, že se Indián obrací na své indiánské předky a ne na předky Japonců nebo bělochů, mělo by i pro nás být přirozené obracet se předky naší a ne jiné krve. Dříve jsem měl pocit, že běloši jsou veskrze zkažená rasa, která se všude roztahuje a jen ubližuje těm čistším a lepším "divochům". Říkal jsem si, že je lepší uctívat třeba předky indiánů, než ty svoje. Věřte mi ale, že tenhle postoj by indiáni nepochopili. Znám několik lidí, kteří se jezdili do Ameriky k indiánům učit, a kterým nakonec ti medicinmani sami doporučili, aby se vrátili domů a hledali moudrost u svých kořenů a svých vlastních předků. Předky si nevybíráme. Měli bychom je ctít, ne proto, že jsou nejlepší, ale prostě proto, že jsou naši. A nepodléhejme iluzím, lidé jsou v podstatě všude stejní, i mezi indiány byste našli spoustu podrazáků, hajzlů a násilníků. Pokud si přečtete něco víc, než jen Vinetoua, a poznáte trochu historii, pak zjistíte, že indiáni, podobně jako běloši, často likvidovali sousední kmeny a zabírali jejich území a na některých místech dokázali zničit svoje životní prostředí takovým způsobem, že už se tam nedalo dále žít. Vznešený, vysoce duchovní indián, který žije v souladu a harmonii s krajinou a lidmi je v podstatě mýtus. A stejným mýtem je i zkažený běloch, který jenom krade a vraždí. V každém národě najdete lidi úctyhodné i špatné. Mít v úctě své předky, to neznamená, že k nim máme mít nekritický obdiv. Idealizovat si Kelty nebo Slovany je stejně směsné, jako idealizovat si Lakoty (Siouxe). Mít v úctě své předky, to znamená být pyšný na jejich úspěchy, poučit se z jejich chyb a s pokorou přijmout život a moudrost, jež nám předali. Součástí úcty k předkům je pro mne i návrat k jejich původním bohům a tradicím.


Úcta ke krajině

Kromě úcty k předkům, jejich bohům a tradicím, by měl mít pohan úctu i ke krajině, ve které žije a tu úctu k ní bude mít pouze tehdy, když jí bude znát. K mé pohanské cestě neodmyslitelně patří i putování naší krajinou, především tou jihočeskou, která je mi domovem. Miluju zdejší lesy a rybníky, mám rád ale i vesničky a města a jejich historii a kulturu. Ať už jsem, kde jsem, vím, že se pohybuju v místech, kde žili a pracovali moji dávní i nedávní předkové a krajina je další velkou knihou, ze které o nich mohu číst. Některá posvátná místa, velké balvany s kamennými mísami, vodní prameny, významné vrcholy či mohylová pohřebiště, můžeme dodnes přes propast věků dokonce sdílet s těmi nejstaršími ještě pohanskými předky. Mám ale v úctě i křesťanské kapličky a boží muka, u kterých se naši dědové s modlitbou zastavovali při cestě do polí a takovou tu lidovou, nikoli církevně organizovanou zbožnost. Na mých cestách se mi vlastně líbí skoro všechno, upuštěné kamenolomy s žabími jezírky, staré stromy na hrázích rybníků, pomníky našim pradědům, kteří padli v první válce, staré mosty a můstky přes potoky a řeky.... tady jsem prostě doma a moje etnicky zaměřené pohanství mi pomáhá navazovat a udržovat s tím vším vztah.


Úcta k předkům a jejich kultuře je zachovávána i folklorními soubory (Jarošovská krojovaná družina)

.


OBĚTI V RODNOVĚRSKÉ PRAXI

4. srpna 2015 v 15:39 | Ziemisław a Dragomir |  KNIHA STÍNŮ


Pro naše předky byly oběti jedním z nejdůležitějších rituálů. Byly vyvrcholením jejich obřadů. V křesťanství tato praxe neexistuje a do dnešních časů se u Slovanů tento zvyk zachoval pouze jako ozvěna, i když velmi živá, v lidových zvycích. Dnes, po staletích kdy byla tato praxe přerušena, mají s obětmi problém často dokonce i ti, kdo se vracejí ke své rodné víře. Obětní rituál se tak častěji odehrává během skupinových obřadů, ale v soukromí cítí potřebu ho slavit jen málokdo.

Měli bychom si ale uvědomit, že nabízení darů bohům je samou podstatou rodnověrských obřadů. Jejich cílem je získat od bohů jejich přízeň, nebo jim vyjadřit vděčnost za všechno to, co dostáváme. Je to také způsob, jak přijmout své místo v přírodním světě a zapojit se do procesů a rytmů, které v něm probíhají. Jen díky těmto procesům můžeme vůbec existovat jako druh. Pochopíme-li své místo v tomto mechanismu, vede nás to k vděčnosti a k tomu, abychom něco z darů, které přijímáme, vraceli bohům zpátky jako oběť. Obětí jsou většinou plody země, ale mohou to být i jiné věci, přiměřené povaze oběti a boha, kterému je to určeno. Stejně důležité, jako je samotný proces obětování, je i pochopení jeho významu a symboliky. Z hlediska záměru dělíme oběti do dvou široce pojatých kategorií: na oběti žádání a díkůvzdání.

TYPY OBĚTÍ

Oběť žádání je zaměřena na získání přízeně od bohů. Ze starých kronik víme, že lidé dříve žádali od bohů konkrétní pomoc a slibovali za ni konkrétní obětní dar. Proto můžeme žádat například Ladu o soulad v našich vztazích, nebo Velese o hojnost, apod. Můžeme žádat o životní prosperitu a boží přízeň, ale neměli bychom si myslet, že všechno půjde "samo". U žádostných obětí hraje důležitou roli náš osobní vztah s konkrétním bohem (zejména v případě, že oběť provádíte individuálně), ale i množství práce, které jsme ochotni do projektu vložit.
Jednoduchý příklad: nemá cenu žádost o soulad ve vztahu, pokud nemůžeme - nebo nechceme - naše problémy řešit a nehodláme případně změnit svůj postoj. Také, bohatství a blahobyt nám nespadne z nebe, pokud hodláme být neproduktivní a nečinní. Místo toho, bychom měli počítat s tím, že nás bohové povedou a ukáží nám, jak činit správná rozhodnutí a řádně používat svoji vlastní kapacitu a sílu, potom budou i oni podporovat realizaci našeho projektu.

Oběť díkůvzdání je součástí obřadů ročního cyklu. Obětujeme při nich dary přijaté od bohů, děkujeme za to, že se jimi můžeme těšit a připojujeme svoji žádost, aby je i nadále poskytovali. Opět platí, a je třeba to připomenout, že plody jsou sklízeny lidskou rukou: Bohové pro nás vytváří "pouze" možnost volby, zatímco chopit se příležitosti, to už je pouze na straně nás lidí. Tím, že odevzdáváme oběť z úrody, nebo v výsledku naší práce, se zapojujeme do rytmu přírody a vytváříme si spojení s bohy a dává nám to i možnost přemýšlet o svých životech. Obětní dary jsou symbolem procesů probíhajících v lidském životě, což je zase odrazem toho, co se děje v přírodě.

Je oběť je možné zakoupit v obchodě?
Hodně rodnověrců peče svůj vlastní chléb a své vlastní koláče a např. autor tohoto článku používá i své soukromé plodiny, ale i když dnes své oběti třeba nakupujete v obchodě, nic to nemění na tom, že jsou výsledkem lidské práce a možností, které nám poskytuje poskytuje příroda.
Nemusíme přeci obdělávat zemi sami, proto abychom mohli poděkovat bohům za to, že máme možnost jíst její plody. Symbolika setí, práce a sklízení se navíc může vztahovat k životům nás všech. Všichni můžeme děkovat za sklizeň, všichni můžeme vidět plody své vlastní práce a sklízet to, co jsme v našich životech zaseli, všichni můžeme projevit vděčnost za bohatství, majetek, nebo životní úspěch, kterého se nám dostává.

Rituální oběti
Jak tedy máme správně obětovat? Za prvé ze srdce, s tím, že víme kdo ve skutečnosti jsme a pro koho to děláme. Oběť doporučujeme bohům předložit do rituálního ohně, ve kterém může shořet v plném rozsahu. Samozřejmě, že v závislosti na potřebě nebo úmyslu oběti můžeme vkládat své dary i jinam než do ohně. U ohně je ale možné krásně prožít symboliku přijetí oběti, protože dar nám v materiálním smyslu zmizí před očima. Jinou formou oběti je nechat dar neporušený na místě k dispozici návštěvníků ze světa duchů.
Musíme si uvědomit, že význam a symbolika předkládaných obětí se odvíjí od individuálního vztahu obětníka s bohy a přírodou. Na tomto místě stojí za to popsat, jak může oběť vypadat ve vztahu ke konkrétním božstvům, i když si samozřejmě můžete svůj postup v rozumných mezích vždy upravit.
Následující příklady vycházejí z praxe komunity, ve které působí Ziemisław.

Svarog a Svarožič - Svaroga uctíváme jako prvního a nejvyššího boha - zákonodárce - a nabízíme mu jako oběť domácí chléb. Je to symbol vděčnosti, ale také prosperity, jednoty, harmonie a celého vesmíru, který byl stvořen bohem, stejně jako chléb povstal z kvasu. Než předložíme tuto oběť, přednášejí obvykle shromáždění rodnověrci své požadavky a děkují za požehnání a péči. Chléb se spaluje ve Svarožičově ohni, což představuje oběť jak otci tak synu. V době zimního slunovratu, na památku zrození slunečního boha, nabízíme Svarogovi také symbolickou hroudu zlata, která představuje tajemství sebeobětování.

Perun - Perunovi, bohu hromu, deště, odvahy a síly, nabízíme nejčastěji medovinu, osvěžující nápoj mužů, ale někdy také pivo (při uctívání Jarovíta) a ovoce a med (při uctívání Jarila). Během obřadu spojeném s příchodem novorozence (syna), používáme mimo jiné i žaludy a dubové dřevo, což je součásti prosby o plodnost a sílu pro budoucí život dítěte. Obětí může být také maso, jako symbol blahobytu a odměny za vykonanou práci. Oběti přinášíme Perunovi na takových místech, kde se cítíme jeho přítomnost, např. pod dubem, nebo pod jiným stromem, který byl zasažený bleskem.

Mokoš - v souvislosti s mateřskou povahou bohyně Matky-Země jí obvykle nabízíme mléko (symbol mateřského mléka), které vyléváme přímo na zem. Předkládáme také ovoce a další plody země.

Dážbog - Solárnímu bohu, nabízíme nejznámější symbol hojnosti - koláč - upečený z obilovin vyrůstajících v životodárných slunečních paprscích. Koláč se později rozdělí mezi účastníky obřadu jako znamení společenství s bohem a mezi sebou navzájem. Při obřadu podzimního loučení se sluncem, nabízíme Dažbogovi také další dary, jako jsou například smažená jídla, fazole a chléb. Výběr obětí je dán povahou Dažboga, jakožto dárce bohatství a plodin.

Lada - bohyni lásky a manželství nabízíme nejčastěji byliny lásky, například libeček.

Veles - strážci duší a dobytka, který se pase na pastvinách Návu (zásvětí) předkládáme hovězí kosti jako symbol dostatku, ale i pomíjivosti. Při obětech žádání nabízíme také cenné předměty - např. peníze, jako současný symbol hojnosti.

To jsou jen některé příklady. Oběť by měla být připravena tak, aby odpovídala povaze boha i záměru se kterým ji předkládáme. Vezměte prosím na vědomí, že materiální hodnota oběti je subjektivní, a nelze jí poměřovat nadlidskými schopnostmi božských bytostí. Oběť může být libovolně velká či hodnotná, více ale záleží na vašich vnitřních postojích a činech. Neměli bychom naší praxi zaměňovat s praxí tzv. cargo kultu, který se řídí pravidlem "čím větší jsem přinesl oběť, tím více dostanu." Takhle to nefunguje, velikost obětí je relativní.

Jak prováděli oběti naši předkové?
Z pramenů víme, že východní i jižní Slované prováděli zápalné oběti. U západních a polabských Slovanů se mluví o obětních hostinách. Tuto praxi dokládají četné záznamy v kronikách. Na základě poznatků ze zdrojů lze zmínit tyto dva typy obětí, související s cyklem růstu a zániku.

Prokopius z Caesareje mluvil o oběti, kterou prováděli lidé, kteří se ocitli tváří v tvář smrti. Výměnou za záchranu života slibovali bohům příslušnou platbu. Ibn Fadlán pozoroval a popsal zvyky ruských obchodníků a přesně zaznamenal, že mezi jejich oběti patřil chléb, maso, cibule mléko a med. Po úspěšně uzavřeném obchodě zabili také ovce a býky. Část masa byla rozdána chudým, zbytek se položil k sochám bohů. Jak poznamenal Adrew Szyjewki, tímto způsobem vyjadřovali lidé víru v zásah bohů do lidských žiovotů, a také rozvíjeli osobní vztah mezi smrtelníkem a bohem.

Jak víme z "Hustyńskiego kroniky" jedním z postupů bylo spalování obětí. Text obsahuje příklady obětin, které byly předkládány Perunovi. Patřila mezi ně drůbež, maso, mléčné výrobky, obřadní chléb a nápoje a věnce z květin a bylin.
Kromě uctívání bohů, byl mezi našimi předky všeobecně rozšířen i kult tzv. domových ochránců a duchů, který je velkou částí současných rodnověrců přehlížen. Přízeň domácích bohů a duchů se zajišťovala například obětí, která se do základů při ve výstavbě domu. Existence takové zvyku starých Slovanů je potvrzena archeologickými vykopávkami. V základech chatrčí z desátého století ve Štětíně byly nalezeny hlavy kohoutů, divokých kanců a dokonce i koně. V Rusku se ke stejným účelům používají nádoby naplněné jídlem. Ostatní oběti duchům domácností se kladli do tzv. zóny soumraku. "Na práh, za kamna, do podkroví, a nakonec se vhodily do krbu" - píše Szyjewski. A podobné zvyky, praktikované ještě po christianizaci, šířeji popsal Kazimierz Moszyński.
Jak bychom měli obětovat dnes? Někteří rodnověrci omezují svůj podíl na těchto rituálech svojí účastí na obřadech oslav kalendářních svátků. Nechceme tvrdit, že provádění obětí dokazuje upřímnost něčí víry, ale určitě to odráží jistou náboženskou citlivost, protože oběť je možná nejosobnějším způsobem modlitby.



P.S. Text záměrně vynechává oběti duchům předků, protože tomuto tématu se bude věnovat některý z našich příštích článků. Vynechali jsme také téma lidských oběti, protože to je hlavně věc historické analýzy a nemá přímý vztah k současné náboženství Slovanů a životu rodnověrců.

Ziemisław a Dragomir




Foto : Rushwolf

.