NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

ZDROJE MÉHO POHANSTVÍ

14. srpna 2015 v 9:42 | Miky |  ZAMYŠLENÍ

Pokud nebudu počítat různé chvilkové zaujetí zenovým buddhismem nebo pravoslavným křesťanstvím, tak mohu říct, že jsem pohanem už nějakých 18 let. Konkrétní podoba mého pohanství (jak je ostatně vidět i z toho buddhismu a pravoslaví) se za tu dobu různě měnila a vyvíjela. Mám-li to zjednodušit, tak z původní hodně otevřené víry, která dokázala snadno absorbovat i prvky nepohanské a neevropské, nebo jim v některých aspektech dokonce dávat přednost, jsem se postupně stále více přikláněl k pohanství, pokud možno co nejvíce založenému na původních domácích tradicích. Řeči o čakrách nebo o samsáře už mě nechávají chladným, zato třeba obřad Královniček a čištění studánek, který se dnes vrací na Vysočinu mě okamžitě upoutá. Je v tom sice jisté omezení, ale člověk by měl být někde doma. Pokud chcete jít v něčem na hlubinu a nezůstat u povrchnosti, je užší zaměření většinou nutné a neplatí to zdaleka jen o pohanství. Například střídání partnerek může mít pro mladíky jistě svoje kouzlo, ale pokud chcete zakotvit, mít kvalitní vztah, založit rodinu, vychovávat děti a mít prostě po boku někoho, o koho se můžete vždycky opřít, musíte si zvolit ženu jen jedinou. Stejné je to například s doktory. Všichni nejdříve vystudují všeobecnou lékařskou fakultu, ale pak se každý věnuje svému vlastnímu oboru. Jeden je urologem, jiný kardiologem, nikdo není odborníkem na všechno. A já jsem doma tady v české kotlině a tak mi připadá správné pokračovat v těch pohanských tradicích, které pocházejí odtud.


Knihy

Na této cestě mi dnes více než Knihy stínů od Scotta Cunnighama nebo Silver RawenWolf, pomáhají staré kroniky (Kosmas, Nestor, Helmold z Bosau apod.), zápisky antických autorů (Caesar, Tacitus, Ahmed Ibn Fadlán atd.) a knihy současných historiků, archeologů, etnologů a folkloristů (Václavík, Zíbrt, Jilík, Droberjar, Lutovský a další). Neexistuje, žel bohům jediná kniha, ve které by se člověk dočetl všechno. Musíte toho hodně načíst a hodně vyselektovat a poskládat dohromady, aby to celé začalo dávat smysl. Někdy použijete z celé knihy třeba jen jeden odstavec nebo pouze několik vět, ale určitě to stojí za to. Na začátku té cesty jsem měl často pocit, že církev při christianizaci pracovala opravdu dobře a že původní víra předků je navždy ztracena, ale dnes už vím, že to naštěstí není tak docela pravda, a že najít se dá mnohé. Je to ovšem mravenčí práce, která žádá od člověka trpělivost a schopnost samostatně přemýšlet. Jsem už nějaký čas na facebooku (dlouho se mi do toho nechtělo) a musím říct, že když potkávám na pohanských skupinách lidi, kteří si nejsou schopni přečíst ani delší příspěvek, nebo komentář, ale přesto vehementně diskutují, napadá mě biblické přísloví, že je mnoho pozvaných, ale málo vyvolených. Smějící se Myslím to samozřejmě s nadsázkou.


Intuice a přirozenost.

Něco si načtete z knih a něco ze své lidské přirozenosti. A tady si nedělám legraci. Stále více totiž vidím, že pohanství je především přírodním, tj. přirozeným náboženstvím. I kdybyste vyrostli s několika přáteli na opuštěném ostrově, bez jakýchkoliv knih, dospěli byste nejspíš k jakési přirozené instinktivní víře, která by se v základech podobala víře našich předků. Neznali byste sice jména jako Perun, nebo Donar, ale znali byste sílu bouře, nevěděli byste co je animismus, ale naučili byste se pravděpodobně vnímat stromy, zvířata, kameny a hvězdy jako živé bytosti. Křesťanství a některé východní duchovní nauky jdou ve spoustě věcí proti přirozenosti. Na svět kolem nás i v nás hledí jako na zkažený a snaží se proto dosáhnout spásy nebo osvícení, jež nás před tímto zkaženým světem zachrání. Často se tak děje skrze určitou askezi a odříkání si věcí, které jsou považované za zlo, jež do života pravých věřících nepatří. Může jít o různé tělesné rozkoše jako je sex, alkohol, dobré jídlo, nebo o emoce, jako je vztek, lpění na něčem pozemském apod. Staré pohanské systémy hleděly oproti tomu na svět jako na přirozené místo (přírodu), kde je všechno, jak má být. Pohané nevyhlíželi rajskou zahradu, kde se bude "vlk s beránkem společně pást", ale chápali že je normálním přírodním zákonem, když jeden druh zvířete požírá jiný. Nehrozili se toho mít vztek, protože věděli, že vztek patří k životu stejně jako láska a že jejich bozi se občas také vztekají. Sex, alkohol a dobré jídlo chápali spíše jako požehnání, než jako zlo. Nepopírám samozřejmě, že i u pohanů existovala různá tabu, zákazy některých činností apod. Bývalo to ovšem většinou v souvislosti s některými konkrétními dny a svátky, se zasvěcením se určitému bohu apod. a častěji šlo spíše o to, aby si lidé nevhodnou činností v nevhodný čas nepřivolali smůlu, než, že by byla nějaká činnost považovaná za veskrze špatnou. Ono i to ritualizované chování se vyvíjí tak nějak od přirozena. Vzpomínám si, jak jsem třeba na základce při hodinách chemie křížil prsty u rukou, když jsem nechtěl být zkoušen. Věřil jsem, že mi to pomůže a učitelka si mě nevšimne. Nikdo mi tu techniku neradil ani neukazoval, dělal jsem to intuitivně. A pak jsou věci, které k vám přichází ve snech a vizích. To už je vzácnější, nestává se to každý den, ale pokud se to stane, je to váš přímý, nikým nezprostředkovaný dotyk s duchovním světem, který může vyplnit mezery v tom, co znáte z knih.


Úcta k předkům

Asi jen těžko byste našli nějaké přírodní nebo pohanské náboženství, v němž by nebyla stěžejní ctností úcta k předkům a nebyla rozvinuta nějaká forma kultu předků. Ať už se podíváte na severoamerické indiány, aborigince nebo staré Slovany, všichni se v rituálech obracejí na své dědy a báby. Tak jako je naprosto přirozené a logické, že se Indián obrací na své indiánské předky a ne na předky Japonců nebo bělochů, mělo by i pro nás být přirozené obracet se předky naší a ne jiné krve. Dříve jsem měl pocit, že běloši jsou veskrze zkažená rasa, která se všude roztahuje a jen ubližuje těm čistším a lepším "divochům". Říkal jsem si, že je lepší uctívat třeba předky indiánů, než ty svoje. Věřte mi ale, že tenhle postoj by indiáni nepochopili. Znám několik lidí, kteří se jezdili do Ameriky k indiánům učit, a kterým nakonec ti medicinmani sami doporučili, aby se vrátili domů a hledali moudrost u svých kořenů a svých vlastních předků. Předky si nevybíráme. Měli bychom je ctít, ne proto, že jsou nejlepší, ale prostě proto, že jsou naši. A nepodléhejme iluzím, lidé jsou v podstatě všude stejní, i mezi indiány byste našli spoustu podrazáků, hajzlů a násilníků. Pokud si přečtete něco víc, než jen Vinetoua, a poznáte trochu historii, pak zjistíte, že indiáni, podobně jako běloši, často likvidovali sousední kmeny a zabírali jejich území a na některých místech dokázali zničit svoje životní prostředí takovým způsobem, že už se tam nedalo dále žít. Vznešený, vysoce duchovní indián, který žije v souladu a harmonii s krajinou a lidmi je v podstatě mýtus. A stejným mýtem je i zkažený běloch, který jenom krade a vraždí. V každém národě najdete lidi úctyhodné i špatné. Mít v úctě své předky, to neznamená, že k nim máme mít nekritický obdiv. Idealizovat si Kelty nebo Slovany je stejně směsné, jako idealizovat si Lakoty (Siouxe). Mít v úctě své předky, to znamená být pyšný na jejich úspěchy, poučit se z jejich chyb a s pokorou přijmout život a moudrost, jež nám předali. Součástí úcty k předkům je pro mne i návrat k jejich původním bohům a tradicím.


Úcta ke krajině

Kromě úcty k předkům, jejich bohům a tradicím, by měl mít pohan úctu i ke krajině, ve které žije a tu úctu k ní bude mít pouze tehdy, když jí bude znát. K mé pohanské cestě neodmyslitelně patří i putování naší krajinou, především tou jihočeskou, která je mi domovem. Miluju zdejší lesy a rybníky, mám rád ale i vesničky a města a jejich historii a kulturu. Ať už jsem, kde jsem, vím, že se pohybuju v místech, kde žili a pracovali moji dávní i nedávní předkové a krajina je další velkou knihou, ze které o nich mohu číst. Některá posvátná místa, velké balvany s kamennými mísami, vodní prameny, významné vrcholy či mohylová pohřebiště, můžeme dodnes přes propast věků dokonce sdílet s těmi nejstaršími ještě pohanskými předky. Mám ale v úctě i křesťanské kapličky a boží muka, u kterých se naši dědové s modlitbou zastavovali při cestě do polí a takovou tu lidovou, nikoli církevně organizovanou zbožnost. Na mých cestách se mi vlastně líbí skoro všechno, upuštěné kamenolomy s žabími jezírky, staré stromy na hrázích rybníků, pomníky našim pradědům, kteří padli v první válce, staré mosty a můstky přes potoky a řeky.... tady jsem prostě doma a moje etnicky zaměřené pohanství mi pomáhá navazovat a udržovat s tím vším vztah.


Úcta k předkům a jejich kultuře je zachovávána i folklorními soubory (Jarošovská krojovaná družina)

.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moudrý Moudrý | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 11:47 | Reagovat

Pěkné. Jsem na západní Ukrajině u hradu Oleško, tady je to podobné, jako na některých místech v ČR.

2 Miky Miky | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 12:10 | Reagovat

[1]: Tak to ti závidím. Na Ukrajině jsem ještě nebyl. :-)

3 Y Draig Melys Y Draig Melys | E-mail | 14. srpna 2015 v 12:37 | Reagovat

Dobře napsané. :-D Jak jsem slíbila, na tom opovrhovaném FB, přečetla jsem od začátku do konce, hned jak vypadl šéf. Velmi dobře tomu rozumím, přesně tak to musí mít každý rozumný člověk - načíst moře informací, hledat střípky, spojovat dílky a nakonec z toho vyjde něco, co vypadá dobře... :-D
Jako autor se občas nevyhnu "licenci", jak se tak říká a v jedné delší povídce o Seveřanech jsem si "vymyslela" svatební obřad. Použila jsem - vzhledem k tomu, že to byl sňatek saské dívky s poctivým Vikingem - snad tucet dostupných zdrojů o pohanských svatebních zvycích, vybrala takové, které byly dobře použitelné a když jsem obřad popisovala - ejhle, najednou to ožilo a vkládala jsem drobné detaily, které jsem nikde nevyčetla, ale být to má pohanská svatba, byly by tam... nikdy bych netvrdila, že takové obřady se prováděly, kdyby se nějaký čtenář zeptal, ale jednotlivé prvky velmi pravděpodobně ano - a jejich provedení, pořadí ... copak je každá svatba stejná? :-D
No, to jsem celá já... dejte mi prostor a hned se rozepíšu. Souhlasím s tím, že je třeba hodně číst a vybrat si to, co zabrnká na tu pohanskou strunu v nás a co nám instinkt zavelí přijmout. A když jdu lesem a mám pocit, že by bylo dobře natrhat hrst trávnic a položit ji do docela příhodného výklenku ve skále, neřeším, jestli jsem tu obětinu dala vílám nebo veverkám - kámen zavolal a já poslechla a on je tu déle než já a třeba tam před staletími pokládaly dary ruce, které jsou teď tak trochu rukama mýma.
Přeju ještě hodně krásných procházek a úvah... bylo to příjemné čtení.
Howgh.

4 Frostík Frostík | 16. srpna 2015 v 17:05 | Reagovat

Není nad to, když váš soukmenovec to prožívá stejně. Jen to křesťanství mě minulo.
[3]: A můžete ten váš návod na svatební obřad poslat třeba Mikymu?

5 Y Draig Melys Y Draig Melys | 17. srpna 2015 v 9:06 | Reagovat

[4]: Myslíte, že by o to kolega pohan stál? :-D

6 Malvaz Malvaz | E-mail | 17. srpna 2015 v 10:37 | Reagovat

"Často se tak děje skrze určitou askezi a odříkání si věcí, které jsou považované za zlo, jež do života pravých věřících nepatří. Může jít o různé tělesné rozkoše jako je sex, alkohol, dobré jídlo, nebo o emoce, jako je vztek, lpění na něčem pozemském apod."

Křesťantví přece netvrdí, že ty věci jsou zlo (to tvrdili třeba různí gnostici nebo např. kataři), ale že je třeba je užívat v souladu s jistým řádem, který byl dán Bohem. Sex, jídlo, alkohol jsou samy o sobě dobré - jen se nemají zneužívat (sex mimo manželství, přežírání se, alkoholismus...). Tohle by jistě odsouhlasili i různí pohané.... v různých tradičních kulturách jsou navíc sankce (např. za nevěru) ještě přísnější, než v křesťanství.
Že jsou tyto hodnoty považovány v křesťanství za cenné, o tom svědčí status těch, kteří se jich pro službu Bohu a lidem dobrovolně vzdají - kněží, řeholníků, asketů. Jsou (svatý Pavlem) přirovnáváni k atletům, kteří cvičí a drží speciální dietu před závodem.... Ale křesťanství připouští, že každý nemůže a nemusí být přeborník....
Pro křesťany spása nespočívá v asketických výkonech, v zřeknutí se světa a darů, které poskytuje země, tělo, civilizace.... Jde o to, nevidět v nich božstva, konečné hodnoty. Možná v tom je největší rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím - křesťanský Bůh není ze světa (který je jeho dílem), pohanští bozi jsou integrální součástí celku světa. Nicméně, v křesťanství je stvoření (jídlo, tělo, sex....alkohol...) považováno za dobré.

7 Miky Miky | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 14:23 | Reagovat

[6]: Děkuji za dobrý komentář. Nicméně, podle křesťanské nauky je člověk a s ním celý svět narušený pádem do hříchu. Vládcem tohoto světa je nyní Ďábel a křesťan se má vystříhat věcí světských a žít v souladu s vůlí boží. V epištolách je mnohokrát opakováno, že to, co vychází ze srdce člověka je zlé (pýcha, žádostivost, zloba atd.), proto si křesťan musí dávat velký pozor, aby nežil jako ti, kteří patří světu. Sex, alkohol, dobré jídlo apod. není sice samo o sobě zlé, ale je třeba to všechno mít pořád pod kontrolou, protože, když podlehneme lidské - hříchem narušené - přirozenosti a přežereme se, opijeme se, nebo někoho pošleme do prdele, tak už je zle. Řeholníci, kteří chtějí být Bohu blíže, než běžný člověk, se proto od mnoha tzv. světských radovánek izolují v uzavřených komunitách s přísným řádem.
Pravda je, že pohanští bozi jsou integrální součástí světa, dalo by se s trochou nadsázky říct, že jsou součástí ekosystému. Jsou sice z lidského pohledu mocní a dlouhověcí (nikoli nesmrtelní), ale jinak mají tytéž ctnosti a neřesti, jako lidé, proto jsou nám blízcí. Z pohanského hlediska jsou integrální součástí světa i lidé. Křesťan má být ve světě, ale ne ze světa, pohan prostě patří plně světu, tak jako strom nebo zvíře.  Z pohanského pohledu člověk není korunou stvoření, je součástí stvoření, nemusí usilovat o svatost a spásu, protože je stvořený přesně takový, jaký má být. A v tom je ten rozdíl.

8 Malvaz Malvaz | E-mail | 19. srpna 2015 v 11:08 | Reagovat

[7]: Pravda, velký rozdíl je právě v tom prvotním hříchu. Kdyby jej nebylo, nebyla by nutná ani spása....
Jak je to vlastně u pohanů s ctnostmi (a neřestmi)? Antičtí autoři s nimi pracovali, netuším ale, jak to mají "noví" pohané.... Aspoň kardinální ctnosti (Prudentia, Justitia,Fortitudo Temperantia) nejsou křesťanským vynálezem.... Myslím, že i staří Slované nebo Germáni měli nějakou představu "střední cesty" mezi extrémy... (ale dokady pro to nemám).
Korespondují ctnosti a neřesti s nějakým "vesmírným řádem, jako je rta, dharma a pod., nebo jsou jen způsobem, jak dobře vyjít s lidmi? S bohy?  Pracujete v rámci vašeho společenství na nějaké pohanské etice? Co jsem četl zde nebo na stránkách Pohanského kruhu, vždy to bylo jen nakousnuto (zmíněno - a zproblematizováno - wiccanské rede, zmíněna drsnost starogermánských a keltských obyčejů, bouřlivá diskuse o polygamii....)

9 Bert Bert | 19. srpna 2015 v 13:56 | Reagovat

Tento článek je zase velmi pěkným shrnutím svého tématu a to i jako osobní vyznání.Reakce a otázky přemýšlivého Malvaze mě ale přivádějí k tomu, na co jsem chtěl stejně reagovat. Je to již v článku zmíněná otázka "lidské přorozenosti" a s ní související filosofické a právě i ty etické otázky, zcela zásadní. Svět možná není zkažený a vyhněme se nyní i charakteristice podle křesťanského modu, že je hříšný. Otázku Pádu - i v kosmickém rozměru -, porušení světa a lidské přirozenosti neřešilo teprve až křesťanství, nemusíme být ani buddhisty, abychom nicméně ocenili hlubokou indoevropskou koncepci tragičnosti lidské existence v samotném základu, souvisejíci se světem klamu a nevědomosti,"nepravé existence", to, co je popsáno ve známých vyjížďkách prince Siddhárthy je bolestnou součastí našich životů v jejich každodennosti, jsou vzácní jedinci, v jejichž rodinách nikdo předčasně nezemřel, nestal se invalidním, netrpí úděsnými, dlouhodobými a mučivými chorobami, nejsou tam postižené děti, atd. atd.  Když zhodnotíme tyto zcela konkrétní fakta našich životů, připadá mi nemožné, že bychom vystačili jen s nějakým naturalistickým - přírodním - chápáním naší přirozenosti a jakési přirozené morálky, velmi dobře popsal tu slepou vůli, která oživuje a nelítostně, slepě ničí tisíceré formy života, velký filosof Schopenhauer.
Je tedy pochopitelné, když už velcí myslitelé starověku, řekněme  indoevropského ducha, abychom zůstali ve víceméně "domácím" prostředí,  hledali z tohoto kruhu duchovní východisko a mluvili o vysvobození, spáse, osvícení, věděli dobře o čem mluví,a že člověk má spolu s hmotnou, naturalistickou přirozeností také duchovní přirozenost, která je zatemněna nevědomostí, později tedy se říkalo hříchem, a kterou je třeba znovu najít, očistit, dojít k duchovní proměně, transformaci, reintegraci.
Nepochybně jsou to a byla velká témata velkých náboženských i třeba i laických myslitelů, která nelze jen tak odbýt, stejně jako tu askezi..., protože mnoho velkých výkonů člověka bez určité vnitřní discipliny, také mravní, není možných.
Já jsem se zabýval i velkými tématy pohanství a novopohanství, musím říci poctivě a bez nějakých zaujatých výpadů, že odinistická, wotanovská etika mi moc neimponovala, myslím že, jak se i Malvaz zmiňuje, o tom se zde již také hovořilo a z mých studií i ze studií mých přátel, kteří se hodně zabývali řekněme antickým pohanstvím, je zřejmé, že již řečtí myslitelé byli až znechuceni představami olympského náboženství a "etikou velkého Dia", nevím, jestli skutečnost, že ti bohové "jsou jako my a tedy nám blízcí", může být zdrojem nějaké, jakékoliv, autentické hodnotné etiky,to se právě pociťovalo již před křesťanstvím a vznikaly takové proudy jako orfismus, pythagoreismus, mysterijní náboženství - která navíc nebyla rozhodně puritánská - novoplatonismus a pod.
Ještě jsem si v té souvislosti vzpomněl na jednoho svého "oblíbeného hrdinu" severských ság, tolik let jsem příběh o něm sháněl v antikvariátech, myslím ovšem Egila, to byl i velký čaroděj - a ovšem nedá se nic dělat, až patologický vrah..., je zjevné, že nezabíjel jen pro kořist, ale pro potěšení.
Omlouvám se za délku svého příspěvku. :-)

10 Miky Miky | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 20:45 | Reagovat

[8]: Etické normy starých pohanů se někdy lišily i kmen od kmene. Od Římanů víme, že u některých germánských kmenů, např. u Herulů bylo zvykem zabíjet staré, nemohoucí lidi a u vdov potom vstupovat do ohně pohřební hranice svých mužů, u jiných germánských kmenů to tak zase nebylo. Ani dnes neexistuje žádná univerzální etika nových pohanů. Každé společenství, mnohdy i každý jednotlivec to má jinak. Já na toto téma sepsal svůj pohled zde : http://moje-kniha-stinu.blog.cz/1502/runy-cesta-k-runam-cesta-za-starymi-bohy-a-pohanskymi-tradicemi-35  Při zveřejnění článku jsem dal odkaz na několik facebookových pohanských skupin a čekal jsem bouřlivou diskusi, která se nakonec nekonala. Pokud to někdo komentoval pak kladně. Pravděpodobně to tak tedy vidí hodně našich pohanů.

11 Miky Miky | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 20:55 | Reagovat

[9]: Nemoci, předčasná úmrtí, postižené děti apod. považuji právě za něco naprosto přirozeného. Netrpí tím pouze lidé, ale všichni tvorové v přírodě. Jsou to nepříjemné věci, které si nikdo nepřeje, ale k životu to prostě patří. Neberu to jako důsledek hříchu nebo něčeho takového a nevede mě to k tomu, abych kvůli tomu hledal spásu.

12 Malvaz Malvaz | E-mail | 20. srpna 2015 v 14:38 | Reagovat

Mne by zajímalo, jaký mají pohané názor například na "oblíbené" téma katolíků: interrupci. Je přípustná, za jakých podmínek? Stihne za ni člověka nějaká nepřízeň bohů či bohyň? Tuším, že děti jsou v tradičních kulturách jasně požehnáním a božím darem. Na druhu stranu třeba Římané (nejen profláklí Sparťané) neduživé či postižené děti zhusta odkládali.... Jak to berou dnešní pohané?

13 Miky Miky | E-mail | Web | 20. srpna 2015 v 16:11 | Reagovat

[12]: Malvazi, jak už jsem napsal výše univerzální etika závazná pro všechny pohany neexistuje. Na interrupci budou mít tedy nejspíš různí pohané různé názory. :-)

14 Bert Bert | 20. srpna 2015 v 20:50 | Reagovat

Nechci samozřejmě vyvolávat neplodné polemiky. Nevím však jestli lze jednoznačně považovat nemoci,předčasná úmrtí,postižené děti "za něco naprosto přirozeného". Snadno se to vysloví, když je to jaksi zvnějšku, když se to člověka osobně netýká. Ale budiž, jestli "to prostě patří k životu", současně to nepochybně vypovídá o povaze tohoto života a lidské existence, ale o tom jsem již psal a nechci se opakovat. Jak jsem také psal, je to důsledkem "něčeho", co nemusíme třeba nazývat hříchem, ale ovšem také  příčinou a ústředním motivem hledání  velkých duchovních indoevropských tradic, ortodoxních i neortodoxních, včetně těch předkřesťanských i mimokřesťanských,zacílených k východisku, které můžeme nazývat různě, např. i spásou.
Ale tu nejednoznačnou přirozenost, její důsledky i hledání východisek nemůžeme jen tak lehce odmítnout, že pro nás jaksi "neplatí".

15 Miky Miky | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 7:45 | Reagovat

[14]: Berte, tyhle věci se prostě dějí. Nemoci, živelné katastrofy apod. jsou součástí přírodních (přirozených procesů), které regulují stavy, pomáhají dávat věci zpátky do rovnováhy...
Pokud se nás to týká osobně je to bolestné, nechceme to a bráníme se tomu, i to je přirozené.
Hledání východisek, např. hledání léků, to smysl má. Považovat to, ale za nepůvodní stav vzniklý nějakým narušením původní harmonie, bez bolesti a neštěstí a snaha najít cestu zpět, podle mě smysl nemá. Nikomu to neberu, ale není to prostě moje cesta.

16 Malvaz Malvaz | E-mail | 27. srpna 2015 v 9:09 | Reagovat

[15]:To mi zní až stoicky.... měl jsem za to, že do křesťanských dob z pohanství přežila právě různá zaklínání, zaříkávání a pod. - tedy magické prostředky, kterými se měla "příroda" ovládnout (nemoc, neštěstí odvrátit, láska, prosperita přivolat, případně neštěstí na někoho seslat...)

17 Malvaz Malvaz | E-mail | 27. srpna 2015 v 9:11 | Reagovat

[13]:Dobře, nechci zbytečně šťourat.... ale stejně mne to zajímá.... jak se na tuto problematiku dívají např. vaši germánští bohové.... jsou k tomu nějaké doklady v pramenech?

18 Miky Miky | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 8:50 | Reagovat

[16]: No ano, záklínání a zaříkávání je v pořádku, jak říkám na osobní rovině je přirozené se zlým věcem bránit. Jsem-li nemocný vezmu si tabletku, nebo piju zaříkávaný bylinkový čaj - to je ok. Přesto ale nevidím nemoc jako něco, co do přírodního řádu nepatří, jen jí nechci. :-D

[17]: Jak se dívají germánští bohové na interupci? Řekl bych, že také každý z nich jinak, ale prameny k tomu nejsou, nebo o nich nevím.
Na jednu stranu si pohané vždycky vážili plodnosti a rodu, na druhou stranu zřejmě znali a občas i používali prostředky k vyvolání potratu. Myslím, že to řešili pragmaticky vždy vzhledem k dané situaci, ale podložené to nemám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama