NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Říjen 2015

MOHOU SLOVANÉ VYZNÁVAT ÁSATRÚ?

28. října 2015 v 9:21 | Překlad polského článku |  ZAMYŠLENÍ
Překlad polského článku + můj vlastní doslov.

Oživená a obrozená etnická náboženství dnes tvoří pestrou mozaiku prvotní a přírodní spirituality, ve které se může laik snadno ztratit. Horší je, když ztratí orientaci i ten, kdo se zdánlivě v tématu vyzná.


Mezi příznivci etnických náboženství a na nich založených náboženských hnutí, často slyšíme, že právě jejich náboženské hnutí je tím "pravým" druhem spirituality, protože je přímo inspirováno domácí etnickou identitou a původní kulturou. A je těžké s tím nesouhlasit, i když jsou tato hnutí často východiskem pro nejrůznější druhy ideologické degenerace. Shodneme se sice, že nemůžeme souhlasit s cizorodým křesťanským náboženstvím, které potlačilo místní přirozenou povahu lidí, ale sami se možná hlásíme k víře … cizí. O čem to mluvím? Mluvím o různých druzích polského "Ásatrú", polských "Keltů", o helenistech apod.

Cože? Pohané by přece měli držet za jeden provaz a kritiku pohanství bychom měli přenechat katolíkům či jiným odpůrcům polyteismu. Ale řekněme si to otevřeně: pokud chceme apelovat na etnické náboženství, měli bychom se obracet k bohům našeho domorodého náboženství, k bohům etnické komunity, jejíž jsme od narození součástí. RODOVÉ nativní náboženství je velmi silný svazek, který nás spojuje s naším jazykem, kulturou, naší národní a etnickou identitou, a ovlivňuje naše vnímání světa i to, jak tento svět interpretujeme.

Etnické náboženství je RODOVÉ, právě proto, že jsme se NARODILI a vyrostli spolu s konkrétním lidem, a to i v případě, že toto náboženství prodělalo transformaci. Je dost legrační, když stejní lidé, kteří se rozhodnou např. vyznávat severské Ásatrú pak kritizují křesťanství jako náboženství kulturně a etnicky cizí. Vždyť sami přejímají cizí náboženství, a ke spokojenosti jim stačí, že není křesťanské.

Ásatrú je Slovanovi samozřejmě bližší než křesťanství a můžeme se i odvolávat na společné indoevropské kořeny, jak to dělá např. srovnávací religionistika, ale toto kombinování etnických tradic má nakonec blíže duchu katolicismu, který do sebe vstřebává všechny národní tradice, obřady, a dokonce i prvky lidového vnímání přírody, a tvoří z toho jakýsi mix. Dominantní náboženství v Polsku je sice křesťanství s kořeny na Blízkém východě, ale toto náboženství paradoxně obsahuje víc prvků, které jsou přímým pokračováním slovanské víry, než některé pohanské směry, které se naší rodné víry nedrží .

Ásatrú je pro Poláka cizí na několika klíčových úrovních. Například, všechny severské názvy bohů, názvy mytologických událostí a světů budou stále v mých slovanských ústech znít divně. Obřadnost a pohled na svět jsou u Ásatrú neodmyslitelně spjaté se severskou kulturní identitou a specifiky tamní přírody a pro Poláka budou tak navždy cizí. A konečně polský vyznavač Ásatrú bude pro Skandinávce vždy cizincem, a bude se jim zdát směšný. Osobně jsem se setkal s tím, jak si norský Ásatrú utahoval z Ásatruanů různého etnického původu a když jsem se s ním pak bavil, viděl to stejně jako já. Není se co divit, protože tito lidé si z etnických náboženství udělali další universalistickou zábavu pro každého, bez ohledu na kulturní zázemí a etnický původ. Toto je jen jeden, dnes dost rozšířený příklad, ale podobné úvahy platí i u našich stoupenců keltského náboženství nebo náboženství pocházejících ze Středomoří.

Slovanští vyznavači Ásatrú někdy argumentují působením Varjagů v Rusku, nebo skandinávsko-slovanskými posádkami některých vikinských lodí. Je to ale postačující základ pro přijetí severské spirituality?

Rodnověří, ať už je čímkoli, rozhodně není něčím, co se odvolává na "někoho", kdo "někde" žil. Rodnověří je napojení na víru našich vlastních předků. NAŠICH, ne těch, kdo mohl žít vedle nich, nebo u nich. To je přece jednoduché a logické. Připouštím, že všechny indoevropské etnické tradice mají společné kořeny. Ano, ta náboženství jsou navzájem spojena a jednotlivé aspekty se často překrývají. Slovanské rodnověří nachází styčné body s Ásatrú, hinduismem, zarathuštrismem a jakýmkoli jiným indoevropským náboženským proudem. Přirozená náboženství sousedících národů se mohla vzájemně ovlivňovat a půjčovat si od sebe různé prvky a všichni Indoevropané pocházejí ze stejné duchovní rodiny. Důležitá je i dnešní spolupráce a výměna zkušeností mezi stoupenci indoevropských náboženství z různých zemí - a to jak těch znovuzrozených, tak těch přeživších. Přesto jsem si ale nevšiml, že by se někdo v Polsku uchýlil k Védismu, víře starých Íránců, Arménů, nebo Dáků, snad jen několik málo výjimek se přiklonilo k duchovnosti Baltů. V Polsku si ale část pohanů volí jako svou cestu náboženství Helénské, Keltské a někteří také pop kulturou zpopularizované náboženství Severské. Je sice Polákům cizí a vzdálené - ale pořád je lépe zdokumentováno než Slovanství a vlivem pop kultury - se zdá být i zajímavější.

Takoví lidé, nebojím se to říct, jsou vlastně zrádci své vlastní kultury, podobně jako křesťané, které tak nenávidíme. Rozdíl je v tom, že křesťanství je masovou záležitostí a své síly dosáhlo skrze procesy, které začaly již před tisíci lety. Dnešní katolický Polák si v drtivé většině případů nezvolil svou duchovní cestu sám. Pocit náboženské identity přejal obvykle od svých otců a dědů, a zároveň, často nevědomky, pečuje o rituály, které byly v naší zemi praktikovány ještě před příchodem křesťanství. Ti, kdo se od této tradice odchýlí ve prospěch "pohanství" ve jménu jinak ušlechtilé myšlenky návratu k etnické víře a zvolí přitom jiné cizí přesvědčení vycházející z cizí kultury, jsou prostě zrádci. Říkám to s plnou odpovědností, protože tento jev je nejen nepříjemný, ale především - škodlivý.

Pojďme si to celé ještě jednou zopakovat: rodové etnické náboženství je založeno na vrozené povaze, vztahu s půdou s kulturou, krví a biologickou identitou, konkrétní etnické skupiny. Není zde nic jako jediná univerzální pohanská identita, jak by si někteří přáli. Nebudujme etnické náboženství po vzoru univerzalistické Wiccy. Pokud chceme po lidech aby opustili náboženství ze Středního východu a přitom jim nabízíme jiné cizokrajné náboženství, bylo by asi lepší se na to vykašlat a nechat lidi, aby se vykořenili po svém. Je snad nějaký zásadní rozdíl mezi tím jestli Slované vyznávají náboženství semitské nebo nordické? Stále se jedná jen o cizí víru.

Na závěr bych rád dodal, že nemám v úmyslu nikomu diktovat, v co má věřit. Spiritualita je osobní záležitost. Chtěl jsem jen upozornit na paradoxní situaci, že někteří lidé hlásící se k pohanství, hlasitě kritizují univerzalistická náboženství a přitom sami tahají do pohanství universalismus. A prosím nezlobte se, že jsem v tomto článku použil termín "zrádce". Chtěl jsem tímto způsobem, možná poněkud ironicky, vyburcovat některé lidi, kteří vyčítají křesťanům zradu domácí víry a přitom velmi podobně zrazují domácí tradici ve prospěch kulturně blízkého, přesto však také cizího náboženství.



Mikyho doslov :

Článek polského kolegy je velice podnětný a já mu v mnohém dávám za pravdu. Například v tom, že severské názvy bohů, mytologických událostí a světů znějí ve slovanských ústech divně. Zrovna včera mi psala Catalessi, která dělá poslední korektury na mojí knize o Runách, že se nepíše ve slově Müsplheim ü jako u müsli, nýbrž ú s čárkou, a přiznám se teď bez mučení, že ani při nejlepší snaze nedokážu správně vyslovit svůj norský facebookový pseudonym Skjaera. Smějící se Rodný jazyk je kód skrze nějž poznáváme svět a jen Slovan může např. ve slově Svět zaslechnout i souvislost se světlem či se svatostí, podobně jako jen rodilému Seveřanovi budou docházet některé spojitosti v severských jazycích.
Souhlasím také s tím, že rodové etnické náboženství je založeno na vrozené povaze, vztahu s půdou s kulturou, krví a biologickou identitou, konkrétní etnické skupiny. Autor článku ovšem opomíjí, že kultura do níž se rodíme nemusí být vždy etnicky úplně jednoznačná. Žiju v jižních Čechách, tedy v oblasti, ve které jsou hned po Moravě z celé naší vlasti možná stále nejvíce živé lidové tradice a folklor. Ten, kdo se o tyhle věci trochu zajímá, si ale záhy všimne, že jihočeské lidové kroje a místní tradice jsou velmi podobné krojům a tradicím v sousedním Rakousku a Německu. Slovanští hudebníci Žiarislav a Tomáš Kočko se nezávisle na sobě také shodují, že česká lidovka, na rozdíl od lidovky moravské či slovenské, zní daleko více germánsky než slovansky. A není čemu se divit. Tady není třeba se odvolávat na Marobudovu říši, Langobardy či Kvády, kteří před patnácti sty léty na našem území žili. Germánský vliv se u nás projevoval i ve stoletích, které následovaly a jistým způsobem se projevuje dodnes. V jihozápadních a severozápadních příhraničních oblastech naší republiky si odedávna Češi brali za manželky Němky, Němci Češky a naopak. Mezi mými českými pohanskými i nepohanskými přáteli je jich hned několik, kteří mají německou maminku či dědečka. Chápu sice dobře o čem náš polský kolega mluví, ale mají snad moji přátelé jedny své předky ctít a jiné zavrhnout? Nebyla by snad to, zrada předků?
Položme si tedy znovu tu otázku z titulku: Mohou Slované vyznávat Ásatrú? Podle mě mohou. Chápejte mě dobře, já neříkám, že se ten, kdo se narodil a vyrůstal v Malšicích nebo Prčicích může stát Skandinávcem. Samozřejmě, že nemůže, ale víra v Ásy nebyla pouze záležitostí Skandinávie. I ve střední Evropě lidé vzývali Ódina, Thora či Freju, jenom jim říkali Woden, Donar a Frija. Pokud jste tedy Čechy a tato božstva k vám promlouvají, nemusí to být jen nějaká trapná přejímka cizího náboženství, ale může to mít zcela reálný základ ve vaší krvi i v kultuře, ve které jste vyrůstali. Nehleďte ale přespříliž do zemí severských fjordů, milujte zemi, ve které jste se narodili, zkoumejte místní tradice a snažte se v nich pokračovat, protože tady jsme doma a svým předkům to dlužíme.