NOVINKY :
.
Kontaktní e-mail : mikyhorozumy@seznam.cz
Dopředu ovšem upozorňuji, že NEPOSKYTUJI MAGICKÉ SLUŽBY, ANI PORADENSTVÍ A NEBUDU NA PODOBNÉ ŽÁDOSTI REAGOVAT. Děkuji za pochopení - Miky. Usmívající se

Únor 2016

POHANSKÝ IDEALISMUS VERSUS POHANSKÝ REALISMUS

17. února 2016 v 14:13 | Miky |  ZAMYŠLENÍ
Setkal jsem se s názorem, že současné pohanství je vlastně touhou po návratu tzv. zlatého věku. Základní motivací dnešního člověka pro to stát se pohanem je prý představa jakýchsi ideálních starých časů, ve kterých lidé žili ve spravedlivé společnosti, blíže přírodě, všichni byli zaměření velmi duchovně a vůbec všechno bylo tak nějak lepší než dnes.



Je asi pravda, že něco z té touhy po zlatém věku v nás na začátcích naší pohanské cesty bývá. U náctiletého zapáleného hledače je zřejmě představa ideálního Kelta či Slovana docela normální. Méně normální už dle mého názoru je, když u této představy zůstáváme třeba i po deseti letech pohanské praxe. Pokud totiž poctivě studujeme historii, dříve nebo později zjistíme, že lidé všech dob jsou v podstatě stejní a mají podobné přednosti či nedostatky, jaké máme my dnes. Liší se pouze ty "kulisy doby". Zjistíme také, že neexistují žádné ideální národy, které by svou morálkou a chováním nějak výrazně převyšovaly ty ostatní. Dozvíme se například, že ti laskaví a mírumilovní Tibeťané, kteří by neublížili ani kuřeti, v době před čínskou okupací běžně brutálně týrali své otroky. Britský občan David MacDonald, který pracoval ve 20. letech XX. století V Tibetu jako obchodní zástupce popisuje tresty, které Tibeťané používali : "...lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní." (zdroj) Dále například zjistíme, že Siouxové, ti moudří a duchovně vyspělí prérijní indiáni, jejichž kulturu nejvíce obdivujeme, zle zatápěli Iovům a Omahům a v případě Arikarů se zachovali, řečeno bez obalu, jako pěkné svině. "Dalším terčem útoků Lakotů se stali Arikarové, zemědělský kmen podél Missouri nad ústím řeky Big Sioux. V roce 1723 byli přinuceni se posunout podél Missouri více na sever. V roce 1760 se k nově vybudovaným arikarským vesnicím přiblížila celá skupina Oglalů a Bruléů. Byli vyčerpáni náročným putováním a dokonce prosili Arikary o jídlo. Jakmile se však zotavili napadli Arikarské vesnice, což zapříčinilo nepřátelství a urputné boje." (převzato z dnes už zrušených euroindiánských stránek : lakotove.yc.cz)

Pokud prostě studujete fakta a nebojíte se podívat pravdě do očí zjistíte mnohé. Ve světle těchto zjištění pak možná přestanete mít snahu dělat z Keltů mírumilovné a stále meditující objímače stromů a snad snáze přimete fakt, že na zprávách Římanů o lidských obětech keltským bohům přeci jenom něco bude. Možná vám to i pomůže překonat mýtus o pokojných slovanských zemědělcích, kteří podobně jako Mirek Dušín nepili alkohol, nemluvili sprostě a nikdy nikomu neublížili. A pokud dojdete až sem, bude to dobré. Opravdová úcta k předkům je totiž v tom, když je ctíte a přijíme takové, jakými skutečně byli. Předěláváme-li si své předky k takovému obrazu, jakými bychom je chtěli mít, je to naopak z naší strany neúcta. Znamená to, že si jich vlastně nevážíme a proto o nich lžeme, aby pro nás byli přijatelnější.

Naivkové a idealisté se budou asi divit, ale například současná maorská šamanka Wai Turoa-Morgan o svých předcích v klidu říká : "Maorové byli obávaní bojovníci a dopouštěli se strašlivých věcí. Brutálně přepadávali sousední kmeny a v mnoha případech je téměř vyhladili. Neměli slitování ani se ženami, dětmi a starci." (Poselství šamanů, Gesenko von Lüpke / Práh 2009) Možná si řeknete "Proboha! Neměla by se Wai Turoa-Morgan raději poohlédnout po nějakém lepším a vznešenějším etniku a začít dělat třeba Toltéky? Vždyť takoví předkové, to je hanba a je třeba je zavrhnout, sypat si popel na hlavu a nejlépe úplně změnit barvu kůže!" Takhle ale sebevědomé přírodní národy neuvažují, takhle uvažuje nanejvýš nějaký zblblý dnešní městský Evropan, který podlehl sluníčkové propagandě a ztratil úctu k vlastním lidem. Šamanka Wai Turoa-Morgan nenabádá své lidi, aby po vzoru předků vyvražďovali sousedy, ale učí je, aby měl své předky v úctě, napodobovali to dobré, co od nich vzešlo a z jejich chyb se poučili.

Pro mě osobně pohanství už dávno nepředstavuje nějakou touhu po zlatém věku. To, co jsem se ze starých kronik a z prací historiků, archeologů a etnologů dozvěděl o svých předcích mě naučilo nikoli idealismu, ale realismu. Svých předků si dnes ale vážím možná více než dříve, protože se s nimi dokážu daleko snadněji identifikovat. Když čtu třeba islandské ságy nebo Nestorův ruský letopis, tak vidím, že staří pohané dokázali být někdy velmi krutí, uměli se mstít, nenávidět a zabíjet kvůli majetku či uražené ješitnosti, uměli ale také spolupracovat, budovat, bavit se a milovat. Byli to prostě stejní lidé, jako jsou ti, které dnes potkáváme ve škole, v práci, v divadle či na fotbale. Abych si svých předků vážil, nemusím si je představovat jako duchovní a za všech okolností nezištné bytosti. Vážím si jich proto, že jejich život byl mnohdy tvrdý a strastiplný, ale oni v něm nakonec obstáli a předali své znalosti, zkušenosti a geny dál. Jsem hrdý na to, že v mých žilách koluje jejich krev. Vážím si i všech moderních výdobytků, kterých dnes užíváme a které povstaly z jejich krve a potu. Někdy mám pocit, že všechen ten dnešní boj některých jedinců proti očkování, za domácí porody a veganskou stravu, který se tváří hrozně přírodně a tradičně, je do značné míry produktem generace, která je zhýčkaná blahobytem a neví už, co to je když vám umírá žena při porodu a lékař je v nedohlednu, co to je, když mají vaše děti pravé neštovice, obrnu nebo záškrt a co to je mít hlad. Je mnoho míst na světě, kde by vám prostí lidé za správnou vakcínu na nemoc utrhali ruce. My máme díky našim vzdělaným a pracovitým předkům léky a vakcíny na ledacos, tak si toho važme. Naši předkové nám také předali zemi s neuvěřitelně krásnou přírodu. Není zdaleka všechno zničeno a pravé přírodní poklady na nás často čekají jen pár kilometrů od našeho domu. Chraňme naší krajinu a předejme ji v co nejlepším stavu i našim dětem. Předejme jim i písně, pohádky a zvyky, které jsme se naučili od svých rodičů. A především naučme své děti, že předky máme ctít ne proto, že byli vždy ve všem nejlepší, ale proto, že byli a jsou naši.


.

BŮH TRIGLAV

8. února 2016 v 9:11 | Miky |  BOHOVÉ A BÁJNÉ BYTOSTI


O slovanských bozích se nám k lítosti mnoha současných pohanů mnoho věrohodných informací nedochovalo. O mnohých z nich se nám zachoval třeba pouze jediný záznam a ten ještě neprozrazuje více, než jejich jména. U Triglava, kterého ctili především pomořanští Slované, máme poněkud větší štěstí, neboť se o něm nezávisle na sobě zmiňují hned tři středověcí autoři. Byl to Mnich prieflingenský, který je ztotožňován s Wolfgerem - knihovníkem a archivářem benediktinského opatství v Prüfeningenu, potom Ebbo (též Herbord) z kláštera sv. Michaela v Bambergu, a nakonec Jindřich z Antverp - kanovník katedrální kapituly v Brandemburgu.

Nejobsáhlejší svědectví o bohu Triglavovi, jeho svatyni a kultu nám zanechal Herbord : "Byly pak ve městě Štětíně čtyři kontiny (chrámy), ale jeden z nich, nejhlavnější, byl vybudován se zvláštním uměním a mistrovstvím, majíc zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují ze stěn s jež jsou tak důsledně vytvořeny, že zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry… Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami, sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů… Byla tam i modla trojhlavá, na jednom trupu mající tři hlavy, nazývaná Triglaus (Triglav)."

Součástí Triglavova kultu byl podle Herbordova svědectví i věštebný rituál s černým koněm. Tento kůň byl zasvěcen samotnému Triglavovi a nesměl na něm jezdit žádný člověk. Před válečnou výpravou byl kůň osedlán posvátným Triglavovým sedlem a pak ho kněz za uzdu třikrát převedl přes na zem nakladených devět kopí. Sedlo zřejmě symbolizovalo, že na na koni jede v neviditelné podobě samotný bůh Triglav. Jestliže kůň přešel přes kopí, aniž by se jich dotkl, bylo to považováno za dobré znamení a výprava se uskutečnila, v opačném případě se od ní raději upustilo a počkalo se na příhodnější čas. V této souvislosti nás nepřekvapí, že bůh, který tímto tajemným způsobem určil správnou dobu pro tažení, dostával potom jako oběť desátek z válečné kořisti.

Podobný věštebný rituál s koněm popisuje také Thietmar Merseburský u Ratarů ve svatyni Svarožice - Radegasta a Saxo Grammaticus u Ránů ve Svantovítově svatyni na Arkoně. V obou těchto případech šlo ale o koně bílého, zatímco Triglavův kůň byl černý. Někteří badatelé z toho usuzují, že Triglav patřil na rozdíl od Svarožice a Svantovíta spíše k bohům temnějším, více provázaným s magií.

Co tedy vlastně o Triglavovi víme? Jeho sochu popisuje Ebbo takto : "Štětín, město významné a větší než Wolin, má ve svém okolí tři vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší je zasvěcen hlavnímu pohanskému bohu Triglavovi, majícímu trojhlavou sochu a oči i ústa zlatou rouškou zakryté; kněží pak tvrdili, že bůh má tři hlavy, protože spravuje tři říše, tedy nebesa, zemi a podsvětí, a tvář chráněná rouškou znamená, jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet a je přehlížel." Informace o třech říších a zakrytých očích a ústech je nanejvýš zajímavá a to zvláště pro ty, kdo se někdy zajímali o šamanismus. Není žádným tajemstvím, že putování po třech světech, Horním (nebi), Středním (zemi) a Dolním (podsvětí) je doménou šamanů z rozličných koutů naší planety. Není také tajemstvím to, že mnozí z těchto šamanů si na svých poutích do duchovních světů zakrývají oči páskou, šátkem nebo třásněmi. Šaman tak obrací svůj zrak do svého nitra a chrání se před rozptylováním z okolí. Pro tento svět se stává slepcem, ale jeho vnitřní zrak je zostřený.




Zmínka o hříchu je zvláštní. Potýkání se s hříchem je totiž spíše věcí křesťanské věrouky, než té pohanské, ale zápis provedl křesťan a ten mohl vysvětlení pohanských kněží špatně pochopit. Osobně ta slova : "jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet" chápuspíše jako Triglavovu snahu izolovat se od ruchů lidského světa, než jako ochranu před spatřením lidských poklesků. Triglav na mě prostě působí, jako bůh - šaman, který na svém mocném zvířeti - černém koni putuje do tří světů a přináší odtud lidem věštby.

Šamanský bůh u Slovanů? Zní to možná trochu zvláštně, ale podle mě to vyloučené není. Šamanské praktiky vedoucí k přímému kontaktu se světem duchů jsou něčím, s čím se na určitém stupni vývoje lidské společnosti setkáváme ve všech kulturách. Pravěká Evropa jistě nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou, nepřímo to ostatně dokládají mnohé archeologické nálezy. V závěrečném pohanském období, těsně před nástupem křesťanství, už byly sice šamanské praktiky u evropských pohanů většinou upozaděný ve prospěch praktik spíše kněžských, ale různí volchvové, čarodějové a vědmy ještě schopnost putovat do jiných světů a navazovat přímý kontakt s bohy a duchy jistě měli. Dokládá to třeba popis seance ze Ságy o Eiríkovi Zrzavém, v němž se vědma kontaktuje s duchy za pomocí zpěvu kouzelné písně. Severovýchodní Slované se pak dozajista setkávali i s ugrofinskými a asijskými šamany a někteří se od nich mohli i něčemu přiučit. V Nestorově letopise se například dočteme o jistém Novgoroďanovi, který se setkal s kouzelníkem z národa Čudů a požádal ho, aby mu čaroval. "Ten podle svého zvyku začal svolávat běsy do svého domu. Novgoroďan seděl stranou na prahu toho domu, čaroděj ležel, ztuhnul a běs jím házel." To je dle mého názoru typický popis šamanova spirituálního letu k duchům.

Dalším vysvětlením Triglavovy pásku na očích, může být také výjimečně ostrý zrak, kterým bůh disponoval, a který může být v nezakrytém stavu nebezpečný. Vzpomeňme si na známou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Když se kralevic setkává s Bystrozrakým, ptá se ho :"Kdo pak jsi a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?" A Bystrozraký odpovídá :"Hoj, pane! naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy." Proč má ale Triglav přikrytá i ústa? Je snad nebezpečný i jeho hlas? Přiznám se, že tady odpověď nenalézám a nedává mi jí ani Ebbův zápis, protože v něm se mluví pouze o tom, že bůh má roušky proto, aby neviděl a neslyšel(?), což pásku na ústech nevysvětluje.

Triglav a jeho kult mi přijde nanejvýš zajímavý, ale jeho konec byl neslavný. Výstavní Triglavovu svatyni ve Štětíně zničil v roce 1124 na svém tažení svatý Oto I. z Bambergu, "apoštol Pomořanska". Svatyně byla zbořena a biskup Oto osobně odsekal Triglavově soše její tři stříbrné hlavy a poslal je do Říma papeži Kalixtovi II. Fanatický Oto chtěl nechat porazit i posvátný dub rostoucí vedle svatyně, ale lid sliboval, že už u stromu nikdy nebude vykonávat žádné obřady a bude k němu chodit jen kvůli stínu a příjemnosti místa a biskup se nechal uprosit. Lidé prosili i za ponechání Triglavova koně, ale tady byl Oto neoblomný a prodal svatého hřebce, jako koně určeného do potahu.





Dalším cílem šíleného křesťana byla podle Ebba Triglavova svatyně ve Wolinu. Zde se ale pohanští kněží včas dozvěděli o Otově příjezdu a menší Triglavovu pozlacenou sochu ukryli na venkově v dutině starého stromu. Strom se tak stal novou improvizovanou Triglavovou svatyní. Biskup byl vzteky bez sebe a protože nechtěl přijmout tento neúspěch poslal na venkov svého služebníka, který si koupil barbarskou čepici a plášť a vyprávěl pak venkovanům, jak ho zastihla na moři hrozná bouře, ze které ho zachránilo volání k Triglavovi. Ti ho potom dovedli na tajné místo k Triglavovu stromu, aby zde mohl obětovat. Biskupův služebník se pak pokusil idol Triglava z dutiny stromu vytáhnout, ale ten tam byl natolik napasován, že se mu s ním nepodařilo ani pohnout. Ukradl tedy alespoň sedlo z Triglavova koně a s ním se vrátil ke svým pánům. Tajnou svatyni potom už nedokázal znovu najít, takže Triglavův kult ještě nějakou dobu v ilegalitě přežíval.

.